Ja vim, ja vim, ted aby to radeji stalo za to, kdyz sem Vas tak dlouho nechal klikat na prazdno, ze jo??? Ale verte neverte i tady se nam na chvili zastavil cas a diky vydatnymu desti, jsme byli nuceni preckat par dni "na prazdno" v hotelovym pokoji v Qui Nhongu. Nas cesky mluvici majitel hotelu se nam snazil zprijemnovat chvilky degustaci ruznych druhu tamejsi palenky, ale i tak cekani na velkou zlutou ohnivou kouli objevujici se obvykle na obloze bylo zdlouhavy.

Az po dvou trech dnech jsme nasli alternativu, jak prekonat par set kilometrovou vzdalenost bez toho, abychom opet kompletne promokli a riskovali jizdou na mokru. Povedlo se nam najit minibusovy spoj do cca 300km vzdaleneho Hoi An. Motorky na strechu, my hezky do teplicka do vnitr. Znelo to rozumne. Co se pak ve zkutecnosti udalo se da bez nadsazky nazvat cirkusem na koleckach. :)

Vse zacalo v 5 hodin rano, kdyz jsme vstali, zbalili, navlikli plavky a hura za deste prekonat kilometrovou vzdalenost mezi nasim hotylkem a kancelari prepravce. Igelitka s teplymi hadry nam mela zajistit spokojenou a hlavne suchou 6 hodinovou cestu v autobusu. Za asistence 3 domorodcu, jsme nalozili motorky na strechu hned ucitili opravnenost nasich obav. Nevim presne z jakeho duvodu, ale ani jedna z nasich motorek nema vicko u nadrze, ktere by 100% plnilo svoji ulohu a proto predstava motorek lezicich na strese senam nezdala uplne koser. A takse stalo. Po chvilce vyckavani nase cuchometry potvrdili, ze tankovat plnou predchozi den nebyl az tak dobry napad. Pohled na curek 95ti octanoveho paliva linouci se po kapote minimbusu mluvil za vse. Tento fakt ridic presel jen mavnutim ruky. 

Jon se nechal zmast, odlehlosti nastupniho mista a uz si nahlas planoval jak se rozvali pres tri sedacky a upadne do komatu a zasni se do krajin fish & chips. Hned po nastupu, jsme ale zjistili, ze diky krabicim a dalsich prepravnich kontejnerum ruznych velikosti je nemozne dostat se po podlaze dal jak na prvni sedadlo. Rozcarovani jsme po sedackach preskakali na nejpohodlnejsi mista a uvelebili se. Autobus se rozjel, ale jen proto aby se po 2 minutach zastavil na miste, ktere slo povazovat za autobusovou zastavkou. Hrstka lidi se navalila dovnitr a pan sofer se k nasemu pobaveni postaral o velice zabavnych 5 minut. Zapalil tri vonny ticinky pred kapotou autobusu, uklonil se a prerikavajic jakousi vietnamskou basnicku asi petkrat obesel autobus dokola. "Ma-li nas tato procedura ochranit na cestach, proc ne." rekli jsme si a skoroplny autobus se rozjel.

Skoroplny. Tento stav se asi ridicovi nejevil jako idealni, protoze v jakekoliv vesnici jeho asistent neustale na nekoho hulakal jestli nechce svest. Ani v situaci jako je tato nejde smlouvani stranou. Asi nejlepe to ilustruje eskapada dvou skolaku, kteri chvili bezeli vedle autobusu a chvili zpomalovali, chvili zrychlovali evidentne podle toho jak se vyvijela cena. :) Vzdy kdyz doslo ke shode pikolik vyskocil z autobusu capnul cestujimu bagaz, mrsknul s ni do autobusu a pak spolecne oba naskocili. Nutno podotknout, ze celou tu dobu byl v zabkach a chvilema uskakoval mezi motorkama, chvilema ho o par decimetru  mijel nakladak... Timto zpusobem vystupu a nastupu se na sedadle vedle me vystridali snad vsechny generaci mistniho obyvatelstva.

Co se delo uvnitr, ale nebylo zajimave onic min. Pomyslnou korunku asi vyhral kanistr plnej hadu. Nekecam. Tento bohuliby predmet mi asi po hodine cesty pristal velde nohou a po nasledujich deseti minutach, kdy jsem zjistil, ze tyto mila dlouha zviratka jsou jeste zive, se mi zdvojnasobil tep a od te doby jsem z nej nesundal oci. (Kanistr mel po domacku vyrezany otvory na dychani, z tech jsem byl malinko nervozni.) Za zminku taky stoji hudebni doprovod. Z nakrapleho reproduktoru se o nasi prizen uchazeli dve kazety. Jednu bych popsal asi jako zdejsi disco hudba a druha byla vietnamska verze Simka s Grosmanem. Pak bych jeste asi pripomenul chudaka holcinu, ktera za cestu 22 krat zvracela do 22 malych cernych igelitek a nevypadala po tomvsem veru k svetu. (Za ciselne udaje vdecim Jonovi, ktery s ni sedel ve stejne rade sedadel.)

Kdyz sme pak po 7 mi hodinach tohoto variete rozlamani vyskocili z autobusu, neverili byste jak jsme byli vdecni za nase motorky. Kazdy sme situ svoji dvoukolou milenku objali a byli jsme byli jsme radi, zese mame radi. Ale tak zkusenost je zkusenost a na druhou stranu presun busem svou ulohu splnil, jelikoz se nam zkutecne povedlo uniknout neprizni pocasi a dorazit do turistickyho Hoi An.