Tak uz jsem tu zas! A nekecam, konecne jsme se poradne ztratili!!! o:) Ja jsem tim klukum vyhrozoval uz dlouho, ale az ted doslo na poctivej nefalsovanej adrenalinovej zazitek bez jisteho pristani v hotylkovym pokoji. Ale abych nepredbihal...

Posledne co jsem psal, tak jsme byli v pulce nasi petidenni expedice v malym mestecku, ktere disponovalo takovymi vymozenostmi jako nekolika nocleharnami, restauraci s anglickym jidelnickem, prodejnou drogistickyho zbozi... A tak jsme vyuzili i sluzeb tamniho kadernickyho saloooooonu, abychom svuj vzhled prizpusobili zdejsim standardum... q;) Jak muzete videt na narcisticke fotografii mee osoby (vtip, humor, hahaha), zdejsi sestrich se vyznamne lisi od vietnamskeho stylu (opet humor, vtip, hahaha...)!

Tak jo zpatky k veci! Druhy den rano jsme si vyrazili na cestu zpet ke svym velkym batozinam. Plan byl dokoncit kolecko na mape, kterou nam nakreslil recepcni v hotelu. Zprvu jsme nebyli prilis znervozneni nahlou zmenou ze souvisle cary na prerusovanou a zalozni plan ptat se, kdekoliv potkame jakehokoliv jedince druhu homo sapiens mel prinest zaruceny uspech. Zahy jsme se dovtipili, ze prerusovana cara nejspis znamena absenci asfaltu na dopravni komunikaci, ale zpetne to spis vidim jako "mezi temito cakrami si cestu musite dovtipit sami". Takze tak po celkem "vychutnatelnych" 70ti kilometrech sotolinou, odkazani na predesle ukazani smeru od domorodeho obyvatelstva jsme si nechali prevezt motorky pres reku prevoznikem "na pramici" a neohrozene pokracovali v ceste za "zarucenyn" vysledkem...

Po dalsich slabe hodince jsme narazili na dalsi reku a tentokrat zadny prevoznik siroko daleko. Uz tehdy tu neco nesedelo, ale nu coz, vyhrnout si rukavy, nazout si sve sandali, prozkoumat optimalni cestu improvizovanym brodem a hura na to. Proud byl v jednom miste dost sliny a tak sme se ve trech venovali vzdy kazde motorce zvlast. Docela jsme se spotili a celou eskapadu zavrsili svlazenim se v prijemne studene vode. Neuveritelne zadostiucineni a pocit zdoalni Everestu, ktery nas polil po uspesnem pokoreni matky prirody, se nam v prach obratil, kdyz jsme o dalsich 20km pozdeji skoncili v te same situaci nanovo. Nutno podotknout, ze s jedinym rozdilem. Tentokrat uz slunce nesusilo nase noooozicky, ale davalo nam sve sbohem za okrajem horizontu. Jedine logicke reseni (pokud jsme nechteli spinkat na minovem postari, ci byt sezrani tygrem ci "popichnuti" nosorozcem) bylo vratit se do nejblizsi vesnice, kterou jsem cestou minuli a rukama nohama se vyzvejknout ve stylu "Nemate neco k piti? My mame takovy hlad, ze bychom u vas prespali..."

A no jo povedlo se! Po ctvrt hodince srandovni komunikace, strkani si dlani pod hlavu,  sviceni baterky na podlahu na verande a tak dale nas prekvapeni vesnicane zavedli k chatrci. Chudaky deti (cca 7) poslali spat jinam a vyklidili nam krasne 3 metry ctverecni. Dalsi hodinku a  pul se na nas chodila podivat snad cela vesnice. Az pozde v noce asi tak o trictvrte na osm veskery curbajs utichl a nam vreli majitele domu naservirovali rejzicku s prichuti hliny doplnene smazenyma rybickama. Zapili jsme to prevarenou vodou a hura do pelechu. Ja jsem si hezky maloval jak si hezky prespim pod sirakem na verande, ale po nekolika hodinach drkotani zubama jsem opustil snad nejjasnejsi hvezdny nebe, ktery jsem kdy videl a sel se dovnitr pritulit k Jonnovi. :)

Rano me jsem pak za mohutneho "kykyrykyyyy" vylit z pod deky jak certik z krabicky a hura na ranni fotolov a po te uz hura dolamat zbytek nasi Marlboro man cesty. Cekali nas uz jenom 4 dalsi brody (pri cemz pouhy jeden si vyzadal pozornost 3 lidi na jednu motorku = tsss), nekolik tun balvanu a nejake to rozumne prevyseni. Nic co bychom odpocati nezvladli, ale velky vdek smeruje nasim masinam, protoze to co holky museli snest klobouk dolu. Osobne jsem nekolikrat narval spodek o butr (kluci potvrdili stejny zazitky), vesnici s kanistrem benzinu jsme nasli az na posledni vypary v nadrzi a to ze jsme po celou tu cestu nepichli povazuji za maly zazrak. Rika se ze o mrtvych jen dobre, ale mam li si dat ruku na srdce, ma mila cinska Ruzenka (budiz ji zeme lehka) by se mi asi po takovemto vykonu rozpadla pod zadkem. Buh zehnej panu indzenyrovi jmenem Soichiro Honda.

Takze takhle s motorkami. Zitra busem zpatky k mekongu (misto, kteremu se rika 4000 ostrovu) a pristi tyden uz bychom meli dychat Kambodsky vzduch... Dobrou noc!