Ještě ranní let z Londýna byl plný červených anglických obličejů, nemohoucích se dočkat vyvalení na egyptské riviéře, ale podvečerní přelet z Káhiry do Accry uz byl v drtivé převaze Afrického obyvatelstva. V podstatě co se světlé barvy pleti týče, pan Poláček odpustí... Bylo nás pět. A do dnešního dne to byl zatím největší dav kolonistů, co jsem tu spatřil. :)

První co mne na zemi uvítalo byl prazvláštní zápach – údajně pro tuto část Afriky typický. Popsal bych ten vjem jako velmi teplý závan s nádechem rooibos čaje, pálicího se dřeva a na horkém asfaltu se škvařící rozpláclé silniční mršiny. (Ale po pár hodinách si zvyknete a pak uz se vám frňák zkroutí jenom poblíz slumových stok a trhů s masem.) Pak uz následovalo jen vyřízení formalit (tentokrát bez problému) a hurá na dohadování se s taxikářema. Prvně z letiště v zemi třetího světa, kde jsem ještě nebyl je vzdy notná dávka adrenalinu. Jednak nemáte ponětí o tom jak vypadá oficiální nálepka licencované taxisluzby, druhak nevíte o kolik, ze se vás to snazí obrat a třeťak stejně netušíte jestli s vámi jede do kýzeného hotelu či na porázku do místních jatek. Naštěstí vše proběhlo relativně hladce a já sebou v půl druhý ráno místního času praštil do postele.

Víkend jsem sem strávil opatrným se rozkoukáváním. Sjel jsem si dolů do města a obešel nejdůlezitější geografické body a nejznámější "památky". Navzdory faktu, ze mě tu zatím všichni ujišťují, ze je tu bezpečno, přiznávám se, ze se zatím příliš neohrozeně necítím. Kord na místech, které povazuju za velmi fotogenický je většinou příliš velkej šřumec a strkat si foťák před obličej kdyz máte za sebou pár Shaquille O'Nealů s mačetou a kokosem zatím nepovazuji za úplně košér. No doufám, ale ze az se mi povede pár takových to "Pokorňáků" :) skamarádit a přesvědčit, aby šli na takovouto procházku se mnou co by osobní doprovod, doplním své zvásty nějakou tou obrázkovou dokumentací. Do té doby prosím o strpení...

Jinak Accra je asi největší vesnice, ve které jsem se kdy ocitl. Pouze pár domů v centru má víc jak 2 patra a beton je snad jedinou alternativou dřevěných boudiček dominujícím většině území hlavního města. Včera jsem ku příkladu narazil na Ministerstvo školství a chvíli jsem si myslel, ze jen někdo ukradl a přemístil ceduli, neboť tahle budova spíš připomínala "velkou stodolu hospodáře Hlavsy". Dále mě zarazilo jak málo Accraňané vyuzívají pobřezí. Skalnaté útesy na kterých si dokázu představit prosperující hotely, restaurace či zábavní podniky tu doslova lezí ladem. I kdyz v případě, ze o takovéto sluzby nemají místní zájem, tristní čísla zahraničních turistou to bohuzel asi nezachrání. Jsem vázně tak trochu překvapen jak málo "backpackerů" jsem tu zatím potkal. A to poznamenávám, ze jsem včera navštívil ty nejprofláklejší místa podle Lonelyho Planetů. Sobota večer a já potkal jednoho Novozélanďana, bandu 4 amerických sufrazetek (na pár facek) a dva francouzské důchodce. No hold si budu muset alespoň do začátku vystačit s Kiki a Naná. Majitelem a kuchařem hotelu kde jsem ubytován...