Cestovatelský čtyřlístek zdraví české království. Holandský Bartoloměj mě zatím neopustil a navíc se k nám přidal australský páreček Tim s Jessikou pocházející z Melbourne. Potkali jsme je už před týdnem a půl na trajektu a jelikož máme až do Dar es Salaamu stejnou cestu vyplynulo tak nějak přirozeně, že kilometry ukrájíme společně. Poslední zastávkou v Malawi pro nás byla osada zvaná Chitimba, jež jsme nechali velkou bagáž a s malými batůžky vyšlápli pár kopečků do poutního městečka zvaného Livingstonia. Pojmenovaného po slavném anglickém cestovateli, jež tu před několika sty lety založil křesťanské misionářství. Cestu nám zpříjemňovali mykologické kuriozity, dech beroucí vyhlídky a několik vodopádů rozličných velikostí. Bohužel nás tu a tam pozlobily přeháňky a jejich přítomnost se také neblaze podepsala na čistotě vody. Spíše než vodopády šlo tedy o dočasné blátopády...

Když už zmiňuji deštné trable, tak ty se nás poslední dobou malinko drželi. Zbytek dne a noc jsme se kvůli němu rozhodli strávit v jediném ubytovacím zařízení, jež bylo po ruce – v Houbové farmě (Mushroom farm). Tato chajdová mini osada je vystavěna na vysoké skalní stěně s úchvatným pohledem na rozlehlé údolí a sever jezera Malawi. Příjemnej páreček z anglického Yorkshire nás s radostí ubytoval, nakrmil a pobavil historkama z jejich půl ročního hospodaření na farmě. Dostávajíc svému jménu na houby tu člověk narazí na každém kroku a ku podivu jsme měli k večeři přesně ty odrůdy jež, bych sám do pusy nikdy nestrčil. S velkým „hřibem“ (jež jsem přitáhl z nedalekého lesíka) se mi domorodci vysmáli, ale do guláše nasypali zářivě červené „muchomůrky“, které svou barvou přímo řvali toxicitou. No nic, jiný kraj, jiný mrav, ale naštěstí se nespletli a my bez problémů druhý den odešli po svých...

Bohužel ani následující ráno se počasí neumoudřilo a po cestě zpátky si na nás hezky vylilo zlost respektive hektolitry dešťové vody. Nakonec jsme dočvachtali zpět do kempu promoklý až na kost a s otevřenýma klapárnama jsme byli svědky příjezdu tří megabusů plných turistů. Vykulení jsme sledovali jak vyskákali ven ve znakových safari oblečkách a mužská část se okamžitě nahrnula k baru. Dámské osazenstvo během pár minut obsadilo umývárny a za kuřecího kdákání začalo aplikovat šminky. Po dlooooouhé době jsem opět uviděl slečny s rtěnkou a make-upem a chlapy s kolýnskou a čerstvě vyžehlenou košilí. Nic proti tomuto způsobu cestování, ale malinko nás dostalo, jak nad námi „cikánskými cestovateli“ ohrnuli nos. Ne, že by se člověk na cestách musel bratříčkovat s jakoukoliv bledou tváří na kterou při svém putování narazí, ale zaběhlou praxí je z našich zkušeností minimálně odpovědět na pozdrav. Nic z tohoto se ovšem nevztahovalo na tuto cestovatelskou šlechtu a tak jsme po několika neúspěšných pokusech o konverzaci ustoupili do ústraní. Zavřeni do svého alkoholového veselení a prostoduchého flirtování jsme je nechali konat jejich potřeby a vychutnali si večer při další partičce „zim-dolarového“ pokeru.

Druhý den ráno už jsme opět stepovali na hlavní silnici a stopovali autobusy. Eventuálně jeden zastavil a hodil nás až na hranici s Tanzánií. Tam jsme za asistence příslušníků celní stráže vyměnili s vekslákama zbývající malawijské kwača za americké dolary koupili si razítko do pasu a trádá do víru autobusové dopravy nově „nakopnuté“ Tanzánie. Se západem slunce jsme shodili batožinu v městě zvaném Mbeya a den korunovali zakoupením vlakové jízdenky na středeční krasojízdu skrz několik národních parků do Daru. Proběhne-li všechno tak jak má v pátek bych se měl naposled smočit v indickém oceánu, v sobotu si malinko odfrknout a v neděli už sedět na palubě Boeingu britských aerolinek směr Heatrow.

Pokud se něco nepo(xxx) tak minibusová cesta z hranic do Mbeyi byla má poslední a tak dnešní cestožblept zakončím úvahou o autobusové dopravě a věcech s ní spojených. Troufám si říct, že po zkorumpovaných politicích a státních složkách jsou největšími raubíři provozovatelé veřejné dopravy. Absence jakýchkoliv vyhlášek upravující pravidla přepravy umožňuje bez jakýchkoliv skrupulí maximalizovat zisk na úkor bezpečnosti či komfortu cestujících. Většina minibusů má mezi sedačkami tak dvacet centimetrů místa a standardem je 5 lidí na 4-sedačku. Navíc na vás během cesty může přistát jakýkoliv předmět, zavazadlo či děcko s tím, že se od vás očekává pokorné přijetí. Děti sami o sobě tu jsou nezkutečně samostatné a i když je frekventovaně potkáte v nepřirozených polohách či na krajně nepohodlných místech, nachytáte-li je fňukat jde o událost měsíce. Inu uŕvaný evropský caparti se maj od svých afrických kolegů ještě hodně co učit... :)