Oficiální zdroje uvádějí, že na území Ghany platí Greenwichský čas (-1 hodina od našeho), ale v praxi tu mají časy dva. Čas vstávat a čas jít spát. Vsadil bych svoji voňavou cestovatelskou obuv na to, že v Ghaně neexistují dva časo-měřící přístroje ukazující ve stejnou dobu stejný čas. Pokaždé když jsem na nějaký narazil nevykazoval rozdíly v řádech sekund, či minut ale rovnou hodin. Od toho se taky bezesporu odvíjí zdejší smysl pro dochvilnost. Abychom si rozuměli, nemluvím tu o zpoždění autobusu 10, 20, 30 minut, ale 3 hodiny sem či tam tu prostě nikoho nerozhodí. Dalším příkladem budiž moje snaha o přátelskou výpomoc ve vzdělávání zdejších computerových juniorů.

Před 4 mi roky bylo zde v Accre založeno sám velkým Kofi Ananem zastřešené centrum pro vzdělávání v oblasti počítačových technologiích (www.aiti-kace.com.gh) a tak jsem chtěl jednou zúročit moji 10ti letou praxi na jiné než komerční úrovni. Domluvil jsem si schůzku na 9tou hodinu ranní. Po 3 hodinách čekání jsem se málem popral s recepční, jež mě nechtěla pustit na záchod, po 5ti mě přišel potřást pravicí první obrýlený strejda a v půl čtvrté odpoledne jsem byl konečně připuštěn k prezentaci toho, o co mi jde. Po krátkém úvodu a ukázce pár prací má kvalifikace prošla, ale dostalo se mi pár kuriózních obličejů nesoucí se v duchu nepochopitelnosti, když jsem se snažil sdělil, že za to nic nechci. Po zbytečně zdlouhavé debatě, která se pořád jenom motala kolem mojí provize a skrytých požadavcích (neexistujících) si pak vzali moje kontaktní údaje a nastínili, že se ozvou hned jak dostanou povolení od rektora a třídu plnou studentů. No tak uvidíme.

Díky smogu a otravným zkušenostem s dopravními zácpami hlavního města jsem si řekl, že než se mi z institutu ozvou, vypadnu ze špinavého města někam na venkov, kde i když s méně "luxusem", člověk přeci jenom tolik neutratí. Jako na zavolanou jsem pak večer v nejznámější "zápaďácké" restauraci Frankie\'s potkal prvního sdílného Evropana. Jmenuje se Alex, je to bludný Holanďan a už třetím týdnem přebývá v malém městečku Shama na jihovýchodě země (do Accry přijel pouze vyprovodit mladšího bratra na letiště). Hned jsem si řekl, že nemám co ztratit a tak tento příspěvek už píšu v busíku na cestě na do Takoradi, nejblíže položeného dopravní uzlu. Údajně v Shamě o internetu nikdy neslyšeli (proto raději píši teď, páč nevim, kdy bude příští možnost) a přítomnost elektřiny během dne je tak na 50/50 (v noci rovnou zapomeňte). S výběrem jídla je to prý buď rejže anebo yum (kasáva) s čili omáčkou a voda teče jen pár hodin denně. No já věděl, že mě ta pravá Afrika teprve čeká, takže přihořívá, přihořívá... ;)