Ahoooj! Tak první tři dny mimo Accru jsem probincal na západě Ghany. Konkrétně v Takoradi a asi 20 kilometrů vzdáleném rybářském městečku Shama. Tedy nebýt zdejší střední školy asi by to byla vesnice, ale každodenní přítomnost bezmála 500ti studentů podstatně zvedá důležitost této osady. Alex, můj nově potkaný cesto-kámoš pocházející ze země oranžových dřeváků, je zde po svých čtyřech týdnech už známá postavička. Jako studovaný inženýr tu vypomáhá slabším studentům s matematikou a tak jsem využil jeho konexí a docházel s ním po zbytek týdne do školy pomáhat učiteli informatiky s výukou Excelu. Odpoledne jsme pak trávili čutáním meruny s místní omladinou a večery pak zbabělým úprkem před komáry na partičku šachu.

Celkově príma pár dní malinko zastínil nutriční nedostatek. V městečku je jedna nalévárna (s jedním druhem piva) a poněkud nedostatečný počet stravovacích zařízení – nula. Velká tlustá 0. Jedinou možností jak přežít (a neriskovat otravu) byla snídaně ve školní kantýně, (hehe kantýna = jedna paní se stánkem plným vajíček a bílého pečiva + vařič s hliníkovou pánvičkou), půl kila pomerančů k obědu a popkorn k večeři. A i když třetí den prohodíte pomeranče za banány  a popkorn za oříšky, vskutku nejde o žádný šlágr...Jinak zdravotně zatím vše v pořádku (ťuk, ťuk). Antmalarika snáším bez větších vedlejších příznaků (teda kromě faktu, že si dam dvě piva a válim se pod stolem). Nedočkavě také vyhlížím klasickej cestovatelskej průjem, ale tuhost stolice se zatím ještě pořád pohybuje mezi topazem a korundem. No kdo si počká ten se dočká...

Pomalinku se taky začínám rozkoukávat a díky převážně pozitivním reakcím už se začínám cítit jistěji s foťákem venku z batohu. Shama byla v tomhle váže fajn. De facto nebylo minuty, kdy by na nás při procházce někdo nekřičel „Obruny, obruny, how are you?“ (obruny = bílý muž  v jazyce Fanti). Přeci jenom tu tyhle lidi s jejich divnýma dlouhýma nosama, srandovně rovnýma vlasama a světlou pletí tak často nevídají. Nezřídka dochází na „Můžu si šáhnout?“, „Řekni xyz!“ (s následným výbuchem smíchu) či „Vezmeš si mě za ženou?“ V návaznosti na minulý příspěvek ohledně času a jeho nepodstatnost v ghanské společnosti si ještě dovolím přiblížit vám laxnost se kterou zde lidé konají snad vše, co vás napadne. Taxík si se mnou klídopíďo zajede na pumpu a frontičku dvanácti aut si krátil hrou karet s dalšíma čekajícíma na kapotě svého vozu. Po objednání kokacoly se de servírka nejdřív laxním krokem podívat ze dveří co je novýho venku, pak si textne kamarádce a pak si vlastně vzpomene, že ste něco chtěl a přijde se vás zeptat co že to bylo... Při čekání na oběd mě zřídka kdy stačí notebooková baterka (1,5 hodiny). Prostě myslim, že kdyby tu člověk zbaštil dvě plata rohypnolu, zapil to kýblem meduňkového čaje a vykouřil u toho 16 jointů marihuany pořád by tu na něj domorodci koukali jak na Speedyho Gonzálese.