Ahoooj, tak tentokrát vám píši z hradu. Ne, nezbohatl jsem tady lovem chráněných zvířat či těžbou mahagonu, ale můj staronový němčourácký Thomas zde již před 5ti lety pobýval a tak jsme šli de facto na jisto. Pobřeží Ghany je poseto pevnostmi a hrady vystavěnými kolonizátory za účelem vysávání rostného či nerostného bohatství a následnému nakládání na plavidla flotil evropských velmocí. Kromě dřeva a drahých kovů šlo také o obchod s otroky a tak drtivá většina těchto staveb podává nelichotivá svědectví o krutosti tohoto byznysu. Ve zkratce řečeno, obrovské množství otroků bylo vměstnáno do velmi malého prostoru s minimální ventilací a přísunem světla. Ty co přežili pak byli naloženi do obdobných podmínek podpalubí zámořského korábu. Odhaduje se že tuto cestu přes Atlantik nepřežilo až dvě třetiny otroků. Myslím že je důležité podotknout, že nejen bílý muž sám, ale mnohdy i spolupráce některých klanů domorodého obyvatelstva vedla k tak ohromnému rozsahu těchto zvěrstev. Údajně je to jeden z nejhlubších šrámů na duši afrického obyvatelstva, v této šílené době silnější kmen zajal slabší a za provizi ho předal bílým překupníkům. Bratr neznal bratra a zajetí, udavačství a zrada číhali na každém rohu.

Víceméně náš hrad se jmenuje Fridrichsburg a vzhledem k vůli své nevýznamné velikosti a dopravní nedostupnosti nejde o žádný turistický šlágr (tedy alespoň zatím). Byl postaven Němci v druhé polovině sedmnáctého století a dnes slouží jako levný penzion pro zbloudilé duše. Krásné 3cedi (1,5 euro) za pokojíček ve věži s výhledem na kokosovou pláž a přilehlé podhradí (vesnice) však působí úchvatně. Tu a tam se tu objeví „strážce objektu“ Joseph a zeptá se jestli něco nepotřebujeme. Se seznamem našich přání (v rámci lokálních možností) pak seběhne kopec a přinese oč byl požádán. To samé platí i ve vesnici. První den jsme si od domorodců půjčili kanoi a hurá na průzkum laguny. Druhý den poté strávili tvrdou řeholí degustátora místních kořalek a naše působení pak korunovali přípravou a konzumací sedmi obrovských langust (10 euro, neberte to).

Navzdory tomu co by se na první pohled mohlo zdát Fridrichsburgu nevládne druh homo sapiens, ale ještěrkus oranžohlavus. Tato početná královská rodina nad hradem bdí ve dne i v noci a neustále odráží útoky hmyzí pěchoty a letectva. Zejména díky tomuto společnému nepříteli jsme se s touto monarchii velice rychle spřátelili a na počest našeho přátelství mě dokonce sám král osobně jmenoval dvorním fotografem. Díky jeho velkorysosti vás tedy mohu milerád obšťastnit fotografiemi několika členů královské rodiny. :) Ještě s vámi, jež se dokážete nadnést nad toaletní humor a živočišnost obyčejných smrtelníku, se rád podělím o fascinující pocit doprovázející močení ze střílny namířené k zálivu. Nikdy mě nenapadlo, že sedíc na špičce rezavého kanonu dokáže pozvolné uvolňování tlaku močové měchýře na palmový háj, vyvolat tak slastné pocity nebývalé intenzity v kombinaci bláhově-dětinskou radostí z jednoduchého žití na téhle planetě.

Jinak myslím že jsem si v posledních pár dnech prošel drobnou chřipajznu (teda alespoň předpokládám), ale už se mi nateklý krček uvolňuje a tekoucí rypáček už pouze kape tak snad už ten bacil pořádně zbacim a bude zas „alles in ordnung“. q;) Uzavírám zde v Ghaně již čtvrtý týden a tak jsem se při té příležitosti vrátil s Thomasem (zítra chytá letadlo) do Akry. Dnes jsme spolu byli na trhu uměleckých předmětu a strávili víc než půl dne nakupování drobných blbostí a hlavně Thomasova nového bubnu. Zítra ještě proletíme pár menších trhů a večer už pak opět na chvilku osiřím. I když ne tak docela. Přeci jenom měsíc zde strávený mě obdařil pár kontakty na dlouhodobě přítomné dobročinostníky a tak bude zas čas zastavit se v Kofi Anan institutu (poslední týden nějak nekomunikovali), potkat kluky z Moravy a obecně zkusit si malinko rozplánovat další kroky.