Jooo. Tak mám za sebou první týden házení mrňousů do vzduchu a myslím, že to šlo docela dobře. Jsem ve střední části Ghany asi 60 kilometrů od Kumasi a bydlím ve srandovním konferenčním centru pro vzdělávání náboženských hodnostářů vzdáleném 45 minut chůze od sirotčince. Vstávám před sedmou (!) hodinou ranní a v sedm potkám Heddu (ta bydlí u jedné rodiny jen v kousek vzdáleném baráčku) a pak už hurá cupky dupky směr ústav. V první vesnici si koupíme vajíčko na tvrdo a smaženou kouli zvanou ballfruit (něco jako koblížek bez náplně) doplníme tekutiny dvouma pytlíkama vody a než dorazíme do naší chaloupky, z níž se valí děcka okny a dveřmi ven, snídaně je tam kde má.

Dětský domov se stará o úctihodných 127 svišťů a velí mu už skoro dvacet let jeho zakladatelka Paulina. Nejvíc pozornosti vyžadujou samozřejmě ti skoro nejmenší respektive (jak mi určitě mnohé maminky dají rádi za pravdu) ty ti co už jsou dost velké na to aby se sami pohybovali, vráželi do věcí, padali z nich a zkoumali je svými chuťovými buňkami. U těchto pankáčů nikdy člověk neví, kdo s kým kdy kamarádí, koho kdy kdo bací a kdy kdo komu přinese kytičku. Do toho ještě samozřejmě bojujete s desítkama jmen, které jste nikdy před tím neslyšeli neschopností rozeznat jednoho pažouta od druhého. Kromě vrozené evropské nešikovnosti v rozeznávání fyziologických rysů v černých obličejích je základní škatulkování typu blonďák, zrzoun, hnědo, černo vlasák nebo snad rozeznávání podle barev duhovky je zde asi tak užitečné jako jednonohej v soutěži kopání do zadku. Ani domorodci sami nám to příliš neulehčují. Všichni jsou tu ostříháni (oholeni) na krátko, ne všechny holčiny mají propíchaný uši a navzdory mým hlasitým protestům tu všichni odmítají nosit nálepky se svým jménem na čele či denně stejný tričko. A tak včerejší Franta v červeném tričku, je dneska Alois a Lojza včera nosící dres Chelsea je dnes někdo koho jsem nikdy před tím neviděl. o:)

Hodlám tu v této lidské zoo ještě strávit jeden týden a tak si další popis nechám pro příští příspěvek. Ještě vám přiblížím Kumasi, správní to centrum této oblasti. Turistickým magnetem číslo jedna je zdejší venkovní trh a tak jsme se na něj vydali s kolegou cestovatelem Peterem (opět z Norska). Peter (60) zde v Ghaně se svou ženou adoptovali „na dálku“ před třinácti lety dceru a i když si s ní od té doby pravidelně píší až teď se má poprvé zrealizovat osobní setkání. Bohužel jeho žena už ve svém věku není schopna cestovat a tak je zde na tuto čestnou povinnost sám. Zpátky k tržišti... Prodírat se davem trhovců všech možných etnických skupin a klábosením s nimi o všem a o ničem jsme strávili bezmála 5 hodin. Ale kromě strejdy, který tady v Africe vyrábí boty s popiskem „made in italy“, odrostlého „neználka“ a pár vysmátých paní dožadujících se svých fotografií toho příliš mnoho nestojí za zvláštní připomínku...

Přiznávám, že se malinko červenám za to, jak tento příspěvek trochu odfláknutej, ale slibuju, že příští týden se dozvíte daleko více o každodenním životě ve sviští noře a doufám, že se mi také během té doby podaří chytit pár srandovních držtiček a opepřit jimi příští kapitolu...