Tak už jsem zase o dům dál. Respektive zpátky v Kumasi, ale to jenom abych obměnil svou monotonní stravu a doplnil chybějící živiny. Taktéž si srovnat své další plány s reálnými možnostmi. Sedím u interfernetu a lámu si hlavu jestli do vánočního Kapského města (Jihoafrická republika) koupit levnější letenku z Nigerie a nebo letět přímo z Accry, jež stejně v nigerijském Lagosu přestupuje. Otázka to není pouze finančního charakteru, ale také vízových nákladů a povinností, ale jelikož jsou dnes (sobota) ambasády zavřeny budu toto rozhodnutí muset nechat až na pindělí. Nicméně do vánoc ještě pár pátků zbývá a tak kurzem následujících dnů volím sever Ghany a pokud na mě budou celníci hodní tak i frankofonní Burkina Faso. Bohužel má francouzské jazykové schopnosti lze numericky přesně vyjádřit velkou tlustou nulou a tak mě nezbývá než doufat, že cestou narazím na nějakého človíčka, jež na tom bude po lingvistické stránce lépe a bude mít namířeno stejným směrem. Držte palcáty, příští stanice muslimské Tamale.

Tento týden jsem trávil ve vesnici Anwiankwanta, respektive v posledně zmiňovaném dětském domově. O denní rutiny typu oblékání, krmení či přebalování je zde postaráno personálem a dlouhodobými dobrovolníky. V současnosti jsou tu čtyři: 1 Holanďan, 1 Američanka a 2 Norky. Všem je kolem 20ti let a ačkoliv jsou jejich důvody pro tuto činnost různé, dost krát je zmiňována zvědavost jestli to “zvládnou“, následné uznání od svého okolí (rodiče, kamarádi, kolegové), ale samozřejmě i (egocentrizmus stranou) prostá touha pomoci. Co se týče personálu tak ten čítá 6 žen ve věku 24-58 (těm se neodmlouvá o:)) a s výpomocí se taktéž počítá i u urostlejších jedinců. Co se týče samotného vedení tak kromě zakladatelky Pauliny, tu je ještě neodmyslitelné materiální zázemí strejdy Roberta. Robert se svou ženou Emou jsou Holanďané, jež se podílejí na chodu sirotčince už 7 let. Kromě „sbírání penízků“ od dárců malých i velkých možností a vyjednávání s místními úřady zde také každoročně tráví část své dovolené, aby se ubezpečili, že vše jde tím správným směrem. Letos to bylo ještě o něco veselejší, tím, že se zrovna dostavěli dva nové baráčky a tak se i mě poštěstilo být u slavnostního otevření, posvěcení a zabydlení.

Prvních pár dní jsem se jen tak rozkoukával a zkoumal jak věci fungují. K pobavení všech jsem si hned druhý den “udělal svého prvního hovnivála“. Ano tušíte správně. Rozbalil jsem si rozkošný uzlíček s pochybném odérem, jež byl do té doby zavázán kolem pánvičky malého Davida a šup pod kohoutek spláchnout bláto ze hřiště...Tímto malým gestem jsem si (jak jsem se posléze dozvěděl) vyhrál respekt u zdejších ostřílených veteránů a z toho tedy plyne mé další ponaučení do života: Práce ať už posraná o koláče se postará. q:) No nic, brzy jsem pochopil, že o dennodenní záležitosti je zde postaráno a tak jsem se začal zajímat o to jak jinak můžu být nápomocen. Po drobném otravování, natvrdlém tázání a obecném šťourání jsem nakonec vážně obdržel pořádný bojový úkol a o dvě hoďky později už jsem nervozně přešlapoval s dvojčaty Bernice a Beatric před nejprestižnější školou v kraji a žebral o připuštění nebohých dítek do jejich vzdělávacího ústavu bez nutnosti platit školné. Úspěch jsem sklidil jen lokální. Přislíbili, že za ně uhradí školné, ale přijmou je pouze na jejich pobočku v jiné provincii. Tedy abych to uvedl na pravou míru, já myslel, že se vracím s neúspěchem, ale zpátky v domově mi řekli, že je to naopak výborná zpráva.

Předpokládám, že na základě tohoto semi-úspěchu jsem dostal hned další úkol na následující den. Tentokrát šlo o nafocení prcků a s jejich digitálními verzemi fotografií navštívit zdravotní pojišťovnu. Mezi dalšími misemi mé krátké stáže se pak ještě objevilo několik návštěv nemocnice s rozmanitými cvrččími problémy, objednávání hovnocucu pro přetékající žumpu, kreslení geografické mapy areálů (včetně rozlišení mangového stromečku od pomerančovníku) či demonstrace s konzultací na téma sázení gólů nůžkama. Ve zkratce řečeno měl jsem se fajn a i když toho bylo občas dost, měl jsem vždy na konci dne pocit, že onen den k něčemu byl. Je však dobré si uvědomit, že já jsem takhle strávil intenzivní dva týdny, ale lidičky, které jsem vám přiblížil v druhém odstavci tomuto účelu obětují daleko více. Takže kdyby jste se náhodou chtěl někdo rozplývat nad tím jakej klaďák to ten vacák je, tak prosím buďte v klidu. V porovnání s některými osobnostmi, jež jsem tu potkal jsem jenom natupýrovaný fluorescentní beruščí mikroflus.

Anwiankwanta nebo přesněji "Tréningové centrum Papeže Jana" ve kterém jsem byl ubytován představuje velmi dobrý poměr cena / výkon (opravdová sprcha / 4 euro za noc). Ale kromě samotného správce jakožto jedinému homo sapiens v areálu s kapacitou 200 lidi mi byly večery občas malinko osamělé. Přesně pro tyto chvíle mně však předem vybavil můj drahý zrzavý kamarád Tomáš (alias Layout), jemuž bych tímto vřele rád poděkoval. Po těžké práci v lidském mraveništi jsem po jasné trajektorii sprcha – zoubky - ventilátor – pytlík vody – postel zalehl do bojové polohy a otevřel svůj kokpit ehm lapťop. Poklikáním na ikonkou s letadýlkem umístěnou na prominentním středu své pracovní plochy jsem se přesunul do jiné dimenze a letko-bitko-jatko-střílečko-řežba mohla začít. Podrobnějším vysvětlováním vás nebudu zatěžovat, i když bych rád podotkl, že hra je napsaná chytrou českou hlavičkou a napsaná šikovnýma českýma ručičkama (pro ty z vás, kteří by rádi věděli více odkáži na http://bonusweb.idnes.cz/pc/recenze/jets-8217-n-8217-guns-8211-ceska-nezavisla-strilecka-faz-/clanek.A041202_jetsnguns_bw.idn), ale věřte mi že jde o prvotřídně zábavnou a vysoce návykovou čupítačovou gamesku. No nic úplně na vás vidim, že si říkáte: „On se nám tam dočista zbláznil, chudáček...“ a tak toho radši nechám a půjdu si zdřímnout. Ráno moudřejší večera, že ano...