Ahoj chuligáni. Po tradiční odmlce se Vám z afrických luhů a hájů (pardón savan a tropických lesů) opět hlásí váš osobní hlásnej trouba Vacák se svýma nejnovějšíma zážitkama a nově nabytými poznatky. Posunul jsem se opět o pár set kilometrů na sever, do oblasti jehož centrem je muslimské město Tamale, k národnímu parku Mole a k mé kýžené Burkině Faso. Ale hezky popořádku...

Ještě než jsem se vyhrabal z Kumasí potkal jsem tam humornou dvojku holandských adolescentů – fotbalových to ultranadšenců (ála Jirka Vondřič junior – Ahoj Jirko! :)) a zde v Ghaně též dobrovolných pedagogů. Tito Laurent a Hardy, Čug a Geg, Štaflík a Špagetka či chcete-li Bob a Bobek trvali na tom, že musí vidět největší ghanskou chorbalovou hvězdu Michaela Essiena (hraje s Péťou Čechem za Chelsea) při zápase domácí reprezentace proti Mali. Tak jsem se rozhodl ještě zůstat o den dýl a navštívit zde již druhý kvalifikační zápas na příští MS. A stálo to za to. Ačkoliv Ghana měla herně na vrh, nelze říct, že by výsledek 2:2 nebyl spravedlivý. Mali prokazovalo velkou efektivitu a svými náhlými góly dokonce dvakrát vedlo, ale “Black stars“ (jak se zde ghanské reprezentaci říká) kromě dotahujících gólů ještě 3krat orazítkovalo konstrukci soupeřovi brány.

Další zastávkou už bylo islámem provoněné Tamale. Tropické lesy, palmové háje a betonové stavby typické pro jih Ghany se směrem na sever proměnili ve “vysoko travnatou“ savanu s náhodně rozházenými baobaby a tu a tam nějakou tou chýší uplácanou z hlíny. Kostely tradičních (i bizarně znějících) církví vycházející z křesťanství známé z jihu jsou zde nahrazeny mešitami a většinu dopravních prostředků na rozdíl od minibusů a automobilů tady tvoří motorky a jízdní kola. Díky muslimy odmítavému přístupu k alkoholu se tu večery tráví popíjením mátového čaje popřípadě kouřením vodní dýmky. Oblast kolem Tamale je turisticky známá hlavně kvůli největšímu národnímu parku Ghany zvaném Mole. Pyšní se svými slony, krokodýli, mnoha druhy opic či antilop, divočáky nebo třeba leopardem. Páč jsem momentálně držgrešle (vidíš maminko jak hezky posloucham tvých rad a šetřim?) tak se mi nechtělo dávat 55cedi za noc (nekřesťanských 30 euro o:) ubytoval jsem se ve vesnici Larabanga vzdálené pouhých 6 kiláků od bran parku. Penzionek „U dvou bratrů“ byl příjemnou alternativou a za 5cedi (3 eura) jsem si s veselým hvízdáním vyšplhal na střechu hliněné chatrče, zachumlal se do spacáku a pod křišťálově jasnou noční oblohou spokojeně usnul.

Druhý den ráno jsem si půjčil od „bráchů“ kolo a hurá na ranní Safari. Nevím jestli jsem si to moc vybarvoval a naivně čekal scenérii z filmu Lvice Elza, ale po ranní procházce jsem byl malinko rozčarován. Že zrovna nepotkáme chobotnatce je samozřejmě risk podnikání, ale rigidita (žádná možnost osobního přístupu) a hlavně výklad, jež by snad žáček druhé třídy s brožurou o zvířátkách trumfnul levou zadní, mě jednoduše zklamali. Dalším smutným faktem je, že 95% parku je nepřístupných a v těch pár desítkách zbývajících čtverečních kilometrech panuje pevný režim bez větších možností co a jak vidět. Prostě máte na výběr z raní a odpolední vycházky či výjezdem v „sardinka autě“. Bez oficiálního průvodce se parkem pohybovat nesmíte a 4 huhlající strejdové (jakožto jediná možnost jak si nějakého opatřit) jsou neuvěřitelně neochotní a informačně strozí:. „Vpravo můžete vidět gazelu hvězdičkovanou, vlevo sloní hovno. Tak a jdeme dál...“ Já ještě doufám uvidím klasické safari v Keni či Tanzánii za pár měsíců, ale cestovatelů, pro které to byla dlouho očekávaná příležitost vidět africkou faunu tak jak ji známe z dokumentárních pořadů National Geographic, je mi upřímně líto. No snad to bude příště lepší...