Bohužel se mi ještě nepovedlo dostat se online a zveřejnit poslední příspěvek a už se mi opět kupí prožitky a myšlenky posledních pár dnů. Nejnovější aktualitou je, že se mi povedlo prozubit se přes francouzsky mluvící hraniční závoru a už si to štrádujem minibusem Burkinské státní poznávací značky směr majestátně znějící Ouagadougou [čti uagadugu a tvař se při tom jako bohnický svěřenec]. V tomto hlavním městě se doufám dostanu k funkčnímu interfernetu a po problémech s Jihoafrickýma aerolinkama taktéž do rozumné cestovní kanceláře, jež pravděpodobně rozhodne o mých vánočních plánech.

Z Mole jsem chytil drsně ranní (4:00!) busík do Bolgatangy, jež se už nachází na dostřel Burkinské hranice. Díky zpoždění v Tamale jsem do v „Bolgy“ dorazil až pozdě odpoledne a tak jsem chtěl pouze načerpat síly a v cestě do Burkiny pokračovat hned druhý den ráno, ale pánbů tomu chtěl jinak. Při večerním lovu na večeři mě na ulici oslovil klučina, který nespadal do klasického formátu pouličních šejdířů, žebráků či zvědavců a tak jsem se nad jeho nabídkou rozhodl o den se zdržet. Od jeho bratra jsme si pučili motorku čínské výroby a následujíc den jsme strávili víceméně na jejím sedle. Joseph (mam já tady na ty Pepíky štěstí) se narodil v jedné z okolních vesnic a díky jeho družné povaze tu má známé široko daleko. Také jeho angličtina je vysoko nad průměrem místních jazykových schopností a tak se prokázal být absolutním esem mezi průvodci, jež jsem měl to štěstí tady zatím potkat.

Nejprve jsme navštívili vesnický komplex známý pod názvem Tongo, osídlený kmenem Talensi s dávnou tradicí a pevnou vazbou k tomuto kraji. Zdejší terén je atypický hlavně kvůli zajímavým skalním útvarům, jež Talensi lidé využívali po staletí ke svému strategickému prospěchu v dobách války ale kupříkladu i ke svým okultním praktikám. Dostalo se nám zde přijetí náčelníka jež je hrdým manželem 17ti družek (ale jenom protože 18tá manželka už žel bohu není mezi námi). Celá jeho rodina (potomstvo s rodinami) čítá 300 lidí a obývá kromě samotné náčelníkova betonového „paneláku“ také přilehlý labyrint chýší, hradeb a slepých uliček splácaných z hlíny a dobytčích exkrementů. Za příslibu, že nebudu interiér fotografovat nás také strážce svatyně vzal nahoru do skal pro shlédnutí obětního oltáře. Obvykle se zde obětují domestikovaná zvířata a z tradičních důvodů ji mohou navštívit pouze osoby v trempentýrkach. Ano čtete správně. Do kostela se chodí „slušně“, do mešity se nesmí v botách a tady holt, chceteli svaté místo spatřit na vlastní oči, půjdete do půl těla ať už jste Mach nebo Šebestová... o:)

Další zastávkou byla vesnička Sirgu, jež je známa svou keramikou a lidovým uměním excelujícím v práci s hlínou. Turisté ji pak znají z pohlednic zobrazujících malebné budovy s pro tuto oblast charakteristickými dekoracemi. Bohužel značné množství těchto budov bylo neblaze poznamenáno loňskými povodněmi a přestože spousta domů byla zrenovována a dekorována znovu, čerstvá barva s puncem zářivé novoty už nepůsobí tak přirozeně jako některé stavby, jemž se velká voda vyhnula. Holt počkat pár let či dekád a jsme tam kde jsme byli. Ikdyž jak to tak vypadá i do těchto končin se plíží civilizační „pokrok“ a některé novějších stavby už k neprospěchu věci začli využívat modernější materiály (například vlnitý plech) a ty už napovídají, že udržet tento folklor nebude zdaleka jednoduché.

Se sluncem klesajícím zpátky k horizontu jsme poté dorazili do hraničního městečka Paga. To je kromě samotného přechodu vyhlášené díky bahnitému rybníku uprostřed návsi, který je až na druhý pohled rozdílný od toho co máme doma ve Lhotě. Tento Brčálník totiž okupuje okolo dvou stovek jedinců krokodýla nilského a jelikož jsou tu tito podnájemníci posvátní, dostává se jim velmi vyjímečného zacházení a pozoruhodné úcty mezi domorodci. Občas pak když se od silnice přiřítí ňákej takovej křupan jako jsem já a začne se „porybných“ hloupě vyptávat. Zkásnou pak nebohého turistu ňáké ty drobné na nebohé kuřátko. Tento nešťastný nelétavec, jež za nic nemůže pak v porovnání sil s mohutným plazem dá za pravdu Darwinově teorii o vývoji druhů. Posléze jsme už jen našli ubytovnu, ve které bych složil své rozlámané kosti, zajeli se přeptat celníků, kdy je nejlepší doba na překročení hranic do Burkiny s největší šancí chytit nějaký ten dopravní prostředek do Oaugadougou a s poctivým objetím jsem se pak rozloučil s Josephem. Vycvakli jsme srdíčko, jež vám Pepča posílá domů a pak už na to jenom šlápnul a zmizel v oblacích prachu.