Salud! Tak už jsem se vrátil ze země kde se nosí „pyžama“ (zvané Kurtha) zpátky do míst, kde se nosí „deky“ (Kente). Muslimská Burkina Faso mě sice bavila, ale čas neúprosně utíká a já bych chtěl ještě do vánoc vidět Togo s Beninem a tak musím jak se říká kopnout do vrtule. Než začnu popisovat poslední týden rád bych se s Vámi podělil o jednu senzační zprávu, jež má pro mé zdejší toulání zásadní charakter. Po neočekávaně dlouhé a složité proceduře plné náhlých zvratů a ustavičných frustrací se mi konečně podařilo zmocnit se letenky spojující západní Afriku s Jižní bez toho, abych musel spoléhat na vrtkavost Nigerijských úředníků či prodat některý ze svých orgánů, abych měl na její pokrytí. Létají mi teď kolem hlavičky zpívající ptáčkové a s radostí oznamuji, že pokud mě v Beninu neprokleje ňákej vzteklej voodoo strejda či v Togu nekousne do zadku jedovatej slimák (latinsky Slizus Anuskuskus) tak 17týho prosince usednu do letadla společnosti South African Airways a protřu si oči až druhý den v Kapském městě. Vánoce tak letos vyzkouším na pozvání mé velkorysé londýnské kamarádky Moniky s její rodinou v usedlosti nedaleko míst kde se potkávají Indický oceán s Ticháčem.

Tak a teď hezky Burkina. Bohužel vzhledem k časovému presu se zdaleka nedá říct, že bych tuto pozoruhodnou zemičku procestoval křížem krážem, ale jak nezvykle fajné hlavní město (ano správně Uoagadougou) tak liknavé Bobo Dilassou jsou dobrou ochutnávkou s pestrou výstavkou rozličných kmenů a kultur. Městečko Banfora pak dovršila mou koštovací skleničku motorkářskou noční můrou, ehm vyjížďkou po okolí. Ale vezměme to hezky po pořádku... Ouaga [čti waga] byla fajn a díky mému triumfálnímu vítězství nad nástrahami leteckého průmyslu (a samozřejmě svému neodolatelnému názvu) se okamžitě řadí mezi mé oblíbené metropole. Přiznám se, že pro mě první dny nebyly zrovna nejjednodušší páč má neexistující francouzština se zde nesetkává s příliš vřelým pochopením. Naštěstí jsem hned druhý den potkal Helen, angličanku jež jsem shodou okolností potkal už v Kumasi. Ta sice také nemluví francouzsky, ale zkutečnost, že jsme na tu ignoranci byli dva, se najednou pozitivně odrazila na našem pochroumaném sebevědomí a upadající morálce. :) Víceméně s úspěšným vyřízením letenky, prošmejdění a povinné odškrtání si nejvýznamnějších pamětihodností jsme se rozhodli přesunout se do Bobo-Dioulasso, turisty to opěvovanou lokaci na jiho-západě země.

Bobo je tak nějak menší verzí Uoagy, ale zajímavostí byla prohlídka starého města a pozoruhodné 120 let staré mešity opět uplácané z hlíny a prošpekované klackama v „neo-sůdánském“ stylu. Den utekl jako voda a mé týdenní vízum už opět volalo po posunu do Banfory. Zde jsme měli v plánu dvoudenní zapůjčení motorky s přespáním v malebné krajině okolo pohoří Sindou, ale bohužel načasování nebylo úplně ideální, protože onen víkend se v Banfoře slavil muslimský svátek „La Fete“. S ním spojený abnormální zájem o dopravní prostředky nám nenechal příliš prostoru k výběru našeho jednostopého přibližovátka. Přesněji řečeno žádný výběr. Prostě jsme měli na výběr mezi herkou jež na první pohled avizovala, že pamatuje Kazi, když si ještě hrála s panenkama a nebo suchým z nosu. Přes všechny mé protesty ohledně požadované plné ceny (jež byla dle předložené smlouvy účtována za „nový motocykl“) jsem souhlasil s půl denní zkušební jízdou po blízkém okolí, jež měla rozhodnout, je-li ta kraksna způsobilá k překonání 50 ti kilometrové vzdálenosti k našim vysněným kopečkům.

Už při prvním ohledání jsme měli hledat náhradní řešení, ale vidina probuzení se v jemných paprscích slunečného údolí mezi hliněnými chatrčemi nás s Helen nakonec přiměla k pošetilé testovací jízdě. Prvních deset kiláků proběhlo relativně hladce a tak jsme pozitivně naladěni přistáli u zvláštních pískovcových útvarů známé pod pojmem „Les Dômes“ neboli kopule / dómy. Zajímavou krajinu zde bohužel hyzdily obrovské trubky vedoucí H2O do nedaleké fabriky zpracovávající cukrovou třtinu a jelikož slunce v té době pražilo jak trouba na buráky velice rádi jsme se vydali směrem k další zastávce – čvachtání příznivým vodopádům. Bohužel po pár kilometrech začla naše Bettyna (z pověrčivých důvodů jsme se rozhodli té hromadě šrotu dát jméno) škytat a po chvíli umřela. Teď bych vám mohl podrobně popsat mrtě detailů o našich potížích, problémech a komplikacích, ale omezím se na stručný výčet.

• Bettyna na volnoběh umírala, jediný způsob jak ji udržet při životě bylo držet ji ve votáčkách.
• Brala si neuvěřitelné 3 litry benzínu na 20 kiláků, naštěstí jsem koupil pet lahev navíc, ale ani ta nás nezachránila od cca 5ti kiláků tlačení do nejbližší vesnice prodávající benzín.
• Vypadl nám přední světlomet, jež zůstal viset na drátech a pro zbytek cesty musel být omotán kolem řidítek.
• Uvolnil se stojánek, kterým jsme zvorali dobrých pár kilometrů polních cest (než jsme našli rákosové pole, jehož stébla nám posloužila jako vázací materiál).

Jako ráj na zemi nám po této divoké jízdě zjevila kaskáda s božsky osvěžujícími tůněmi a všudepřítomnou životadárnou tekutinou.

Po smytí potu z prašných cest jsme chtěli věřit, že nejhorší už máme za sebou a po doplnění paliva a přivázání všech volně se klinbajících částí už to jenom dokodrcáme zpátky, prásknem s Bettynou o zem, zaplatíme půl dne půjčovného a nazdar bazar! Bohužel nejděsivější překvápko si v té chvíli pro nás Betty (the Beyatch) teprve schovávala. Vše se odehrálo již kousek od kýženého cíle na asfaltce první třídy, kdy si to valíme ála Valentino Rossi 40km v hodině a najednou z ničeho nic se nám zablokuje zadní kolo. Ždímám řidítka jak hadr na podlahu a snažím se držet směr a balanc. Cítím Helen, jak se mi prudkým brzděním lepí na záda a za silného pachu škvařící se gumy kreslím na silnici dlouhou černou čáru ze které se zvedá dým. Bettyna se konečně dostává do bez hybného stavu. Otočím se a potkám vytřeštěný výraz v Helenine pohledu. A dost! Shodneme se. Teprve teď si všímáme, že za námi zastavil pickup a jako svědek celé události nám nabízí odvoz do Banfory. S vděčností tuto nabídku přijímáme. Motorka na korbu mi do kabiny.

Bohužel ani tady nepříjemný zážitek nebere konce a arogantní tupoun, jež nám motorku zapůjčil začne odmítat naše protesty, že motorka není způsobilá k pokračování v jízdě. Trvali jsme na svým, že zaplatíme pouze za půl dne, jež jsme jejích „služeb“ využívali, ale nehodláme v této žovota nebezpečné aktivitě pokračovat. Vyhrožuje, že pokud nezaplatím částku za celý den nevrátí mi pas a celou situaci komplikuje naše jazyková bariera. Vyhrožuji policií, ale od jediného alespoň malinko anglicky mluvícího klučiny se dozvídám, že to není příliš dobrý nápad, jelikož jeho švagr na místní policejní stanici pracuje. Hádáme se o 5 euro, ale z principu se mi tato transakce příčí. Naštěstí se najednou objeví početná skupinka mladých Francouzů a jako poslední možnost se je snažíme požádat o pomoc. Díky bohu pár z těchto studentů mluví velmi dobře anglicky a tak si nejprv celou storku vyslechnou a posléze se do frajera pěkně zhurta pustí. V této chvíli odstupuju od vyčerpávající debaty a pozoruju přiostřující se melu s mírným odstupem. Musím přiznat, že to vypasený prase se brání co to dá a navzdory většině faktů stojící proti němu vehementně gestikuluje a hádá se jak o život. Po chvíli ale podléhá většinovému tlaku objektivně argumentujících Frantíků a po půl hodině konečně přistupuje na poloviční taxu. Aleluja!

Za ušetřené peníze kupujeme lahev vína a se svými evropskými druhy připíjíme na přátelství a společný odboj proti chamtivým padouchům skrývajících se pod zástěrkou turistického průmyslu. Kromě svého zpět nabytého pasu v kapse svírám ještě jeden oficiální dokument a s kulišáckým úsměvem už vím, co s ním provedu. Jde o Bettynin techničák a jelikož druhý den ráno chytám autobus do dalších neprozkoumaných dálav, velice rád se postarám o to, abych to prasečí hlavě malinko znepříjemnil a aby ho už nikdy nikdo neuviděl... o:)