Ahoj, zase já. Tak už mám v pasu opět o pár razítek víc. Po posledních 6ti dnech (snad nejnáročnějších ze všech mých cestovních maratonů) jsem se strhanej jak závit dokodrcal přes celou Ghanu do sluncem rozpáleného Toga. Stovky kilometrů by sami o sobě nebyly takovým problémem, ale bohužel cesta, kterou jsem se vydal nepatří zrovna mezi velkolepé ukázky dopravního inženýrství, kterým se lidská rasa může pyšnit. No jo, dobře mi tak. Kdybych si já blbec zvolil jako koníčka gaučing, mohl jsem teď mít jednu ruku v popkornu, druhou se škrábat v rozkroku a řešil bych, jestli to přepnu z Novy na Prímu či ne.

Z burkino-ghanských hranic jsem to měl namířeno do městečka Nandom, kde mě očekávali Holandskej Bob a Bobek s tím, že mi ukáží školu ve které pracují a posléze se připleteme do dlouho plánovaných oslav u příležitosti sklizní. Tento den také vyšel na mé narozky a tak jsem ten večer „pro jistotu“ nechal foťák doma. To se na jednu stranu ukázalo býti rozumné (Sanderovi během oslav někdo vytáhl z kapsy jeho kompakt), ale na druhou stranu jsem přišel o spoustu dobrých příležitostí na fajnové momentky. No nic, ale zase jsem bez toho černého přístroje na obličeji lépe zapadl a snad i díky tomu dostal pozvání do partičky postarších babiček popíjejících pito. Ne, nejde o nealkoholické pivo jak ho známe z domova, ale o mírně alkoholický nápoj vyráběný z prosa, tradičně popíjený z půl skořápek kalabáše. Za jedno euro dostane dva galony tohoto veselého pitíčka a tak jsem během odpoledne několikrát pozval moje bezzubé holky na pár litříků pozoruhodně zapáchající, kalně žlutohnědé vodičky. Ony ani slovo anglicky, já ani slovo toho jejich humorného dialektu, ale v půl čtvrtý odpoledne už jsme si navzájem zpívali lidovky a dokonce došlo i na tanyny tanyny. o:) Prostě bylo veselo, ale na žádné kóma ten večer naštěstí nedošlo a k mému údivu ani následující ráno tato pozoruhodná substance (jež má játra před tím nikdy nepotkala) nezpůsobila žádné větší problémy.

Tou dobou jsem se podle mapy ještě pořád nacházel totálně v p...li a tak hned druhý den už jsem opět skákal po silničních výmolech s ostatními pasažéry, tu a tam jebnouce svou podprůměrně vyvinutou mozkovnou o nepolstrovanou střechu našeho přeplněného minibusu. Já už tady s Evropou normálně nesrovnávám, ale v tomto případě jsem se neubránil blahým to myšlenkám na směrnice Evropské unie či naše staré dobré stanice technické kontroly vozidel a rozmítal jaká psychická choroba by asi po shlédnutí tohoto exempláře schvátila personál těchto institucí. Škvíra mezi boční stranou autobusu a podlahou, kudy byste mohli s přehledem zahodit středně velkou výčitku svědomí. Prorezivělé díry v podlaze, kde můžete s chutí sledovat geologické složení ubíhající vozovky či samotná kabina nahnutá doprava víc než slavná věž v Pise. Zvuky jež toto vozidlo v pozdním stádiu rozkladu vydávalo, pokaždé když to pan šofér vymetl ňákou tou džuzničkou, bych sedíte-li uvnitř, nepřál slyšet nikomu z vás. A do toho ty kozy! No vážně. Všude samý kozy. Na střeše mezi batožinou a pytli s bůh-vím čím? Kozy! Pod sedačkami občas atakujíc vaše fusekle? Kozy! V kufru či mezi řidičem a spolujezdcem? Jo přesně tak, kozy!

Víceméně cestu jsem po těžkých tři a půl hodinách přežil jen abych mohl přesedlat na korbu malého náklaďáku, jež mě po další hodině a půl vyklopil v turistickém centru v vesnice Wechau Zde jsem vyfasoval bicykl a hurá ke 20 kilometrů vzdálené plošině vystavěné na břehu řeky Black Volta, kde jsem měl druhý den ráno vyjet kánoí na hrochy. Bohužel kvůli bezpečnosti jsme se loďkou přiblížili jen na velmi opatrnou vzdálenost (hroch je africké Numero Uno co se týče likvidace člověčího druhu) a ani má velká bílá trubka našroubovaná na můj foto-aparatický aparát mi neumožnila pořídit rozumnou fotografii těchto třítunových savců. Tímto se tedy omlouvám a zahanbeně přikládám pouze pár rozmazaných obrázků. Dle výpovědi turistů jež podstoupili safari ve východní Africe snad ale není všem dnům konec a tak doufám, že se dostanu k reparátu za měsíců v Keni či Tanzanii. Další hodiny a dny jsem opět strávil ve víru ghanského dopravního chaosu, kde se mi poštěstilo býti svědkem hned několika fyzických konfrontací mezi do červena rozčílenými domorodci. Ať už šlo o předražené poplatky za bagáž či bitku o poslední volná sedadla v autobuse. S opatrností mě vlastní (ano maminko tak je to) jsem se ale nikdy nenachomýtl v epicentru dění a se svým přesezeným zadečkem jsem konečně přistál v Lomé, hlavním městě Toga.

Jako informace chtivý Togo nováček ve francouzsky mluvící zemičce jsem hned ten večer po večeři oslovil první anglicky mluvících individuum na které jsem narazil a než jsem se nadál, sedel jsem v bandě amerických dobrovolníků (Peace corps), jež se tu snaží už skoro rok dobro-činit. Slovo dalo slovo, věta dala větu a o pár hodin později jsem se ocitl na slavnostním večírku u příležitosti nástupu nové várky pomoci-dávati-chtivých lidiček. Ne že by samotná pařba nestála za to, ale tak trochu jsem si opět připomenul proč si držím od ukecaných tlamiček, jemně vypasených tělíček a hrubě pokřivených názorů našich amerických přátel určitý odstup... Hned druhý den ráno jsem se vydal na první průzkum toho jak to tady v Togu chodí a po nesmělé promenádě po místním tržišti jsem ocenil doprovod, přifařevšího se mládence. Čahoun mě překvapil svou znalostí angličtiny a po úspěšném zvládnutí testu, zda-li jde o kamaráda honícího rychlou kačku, jež mi kouká z kapsy či strejdu s rozumnějším přístupem k věci, jsem se v jeho doprovodu rozhodl prožít i budoucích pár dní. Věřím, že se v něm nepletu, ale jen tak pro případ, že o mě náhodou v průběhu příštích několika týdnů neuslyšíte, alespoň víte, že mě má na svědomí maník jež si říká Aiaga s telefonním číslem +228 744 5513. o:)