Zdravím rodnou hroudu! Tak co, už doma začalo to každoroční vánoční bláznovství? Tady to zatím člověk jen tak tak postřehne... Už se mi to tady v západní Africe neúprosně krátí a tak se vám hlásím s předposledním žvatláníčkem před tím, než se vypravím na jih. Těžím teď z miniaturních vzdáleností mezi zajímavými místy zlatého pobřeží a s mým parťákem Aigou jsme teď adoptovali cestovatelskou strategii s 24 hodinovým intervalem. To znamená průzkum, obhlídky, prohlídky, exkurze a foto-cvakání hezky ráno a pozdě odpoledne a přesun jednotky za novými zážitky v tom největším pařáku kolem oběda. Posledně zmiňovaná část nepatří mezi mé nejoblíbenější části dne, ale příjemnější světlo a snesitelnější teploty ve zbývajících dvou třetinách mě těch upocených pár hodin plně vynahrazují. V této souvislosti mám teď taky zajímavý biorytmus. Papám jenom dvakrát denně, v tom hicu se to stejně nedá. Sprcha je na programu hned třikrát denně a občas se poštěstí i odpolední šlofíček.

Rastafariánský lamač dívčích srdcí Aiga se osvědčil jako velmi užitečná cestovní podpora. Jeho jazyková vybavenost, vřelé jednání s lidmi a úctyhodné množství přátel a známých rozházených jak po jeho rodném Togu tak i Beninu a Ghaně z něj dělají ideálního průvodce. Mezi jeho nezvyklé koníčky patří sbírání kontaktů a tak kudy jdeme tam si vyžádá vizitku, kontaktní telefon či adresu. S jeho osobním šarmem se nám ještě nestalo, že by někdo odmítl, spíš naopak to vždycky vyloudí úsměvy a pozitivní reakce. Nejednou krát nám toto jednání „otevřelo dveře“, které by jinak zůstali pravděpodobně zavřené. Běhen našeho soužití si Aiga vybudoval silnou závislost na mém ipodu a tak myslím, že mu na závěr poděkuju zakoupením nějakého laciného mp3 přehrávače na místním tržišti s elektronikou. Kromě jeho přepravy a diety mu za jeho služby neplatím žádný honorář a díky jeho vyjednávacím schopnostem ušetřím spoustu peněz na každodenních finančních transakcích...

Od Lomé, kde jsme se potkali, už jsme prošmejdili Togoville, ležící u břehu jezera Togo, Aného nacházející se na palmovém pobřeží Guniejskeho zálivu a pak už hurá pozdravit strejdy zvedající závoru na Togo-Beninské hranici. Aiga díky unii západoafrických států nepotřebuje skoro ani občanku, ale mě se již podruhé dostalo náznaku, že „dárečkem“ by šly formality uspíšit (první zkušenost proběhla už na hranici Ghana-Togo). Opět jsem odevzdal pas a poplatek za vízum, udělal si pohodlí posazením se na krosnu a otevřel si knihu, abych demonstroval, že zas tolik nespěchám. Následovalo zdráhavé pochopení situace uniformovanou jednotkou, a po necelé po půl hodince už jsem byl v Beninu. Tam jsme si to namířili rovnou do největšího města Cotonou, především kvůli prodloužení víza (mé mě opravňovalo zůstat pouze 48 hodin). Žádanka s pasem podána a hurá do hlavního města Porto Novo. Vztah Cotounou, Porto Novo je něco jako Sydney vs Cambera v Australii. Jedno je formálním hlavním městem a druhé je to, o kterém všichni mluví... Mě ale přišlo příjemnější Porto Novo, jelikož nepůsobí tak urbanizovaně.

Z Porto Nova jsme podnikly výlet dřevěným člunem do vesnice Aguégué. Toto staré sídliště je vystavěno z části na ostrově a z části na dřevěných kůlech přímo ve vodách zdejší laguny. Vybaveni igelitkou domácích potřeb a dárečků jsme navštívili náčelníka a strávili odpoledne brouzdáním se močálem a pěšinkama mezi jednotlivýma chatrčema. Setkali jsme se rozporuplnými reakcemi místního obyvatelstva, ale myslím, že bez Aigovy podpory bych byl jak se říká v pdeli. o:) Nejsem si jist čím přesně to je (a zdráhám se pěkně prosím rasových předsudků), ale argumentující černoch či černoška se svými pronikavými hlasivkami, divokými gestikulacemi a očima o velikosti pinpongového míčku deroucími se ze svých ďůlků, je pro evropana docela zastrašující podívaná. Aiga však všechny tyto situace s úsměvem neutralizoval několika větami a brzy bylo zřejmé, že prostě a jednoduše zkouší vyždímat ňákou tu kačku z vylekané bílé tváře ať už je to skrz pocit viny anebo zastrašování. No nic, foťák stranou exkurze to byla zkutečně zajímavá a člověk opět žasne v jakých podmínkách to dokáží lidská rasa vesele hospodařit.

No a dnes na nás již zpátky v Cotonou čekalo nemilé překvapení. Z neobjasněného důvodů moje vízum neprošlo byrokratickým soukolím a po dlouhé a frustrující debatě to vypadá, že tady v Beninu budu muset zůstat až do pondělí. Bůh ví co se stane, jestliže ten blbej cár papíru tou dobou nedostanu. No raději nedomýšlet, co by to znamenalo pro můj odlet, takže pro všechny případy dnes večer pokleknu před postýlkou pomodlím se k Ježíškovi, skočím si do mešity na pár stojů-lehů a zpečetím to zakoupením voodoo panenky s krvavýma špendlíkama. Tak snad to pomůže! Držte prosím palcáty!

V následujících dnech se tedy zkusíme uklidit na břehy jezera Ahémé, okoukat tamější rybářské techniky a snad i podniknout nějaký ten výšlap po okolních kopečcích. Mějte se krásně a zkuste si v tom předvánočním shonu zachovat své duševní zdraví! Nikdy přeci nevíte, kdy se vám zas bude hodit... q;)