Zpráva dne? Konečně mam zpátky svůj pas a s kulatým beninským razítkem jsem již započal svůj ústup zpět k hranicím Ghany. Bohužel ani tentokrát to s úřední obludou nebylo tak lehké a kvůli hloupým formalitám jsem se doslova a do písmene málem pos..l. Ale to už opět předbíhám a tak hezky popořádku... Po úprku před prachem a šílenství velkoměstského Cotonou jsme shodili s ramenou naši bagáž v přístavním městě zvaném Ouida. Města nevalně proslulé otrokářstvím a významná to bašta nejrozšířenějšího Beninského náboženství – Voodoo. Hned ráno jsme podnikli výpravu po 4kilometrové stezce, kudy před pár sty lety pochodovali na špatném místě a ve špatnou dobu ocitnutvší se jedincí, před svou strastiplnou plavbou na nový kontinent. Z původních míst a artefaktů se toho příliš nedochovalo a tak se místní kulturně a turisticky zaměřené instituce rozhodli lemovat stezku (dle mého neškoleného názoru ne příliš šťastnými) betonovými skulpturami. Kultura stranou nejzajímavějším momentem bylo nalezení želvy zelené, na níž jsme shodou okolností narazili v místech, kde otroci naposled šlápli do písku svého rodného kontinentu. Bohužel tato chudinka to tou dobou měla již za sebou a tak jsme se rozhodli ji na pláži zakopat. Z nedaleké vesnice jsme si půjčili motyku a za asistence několika venkovanů jsme se s ní v tichosti rozloučili.

Odpoledne jsme potom vyrazili na inspekci „posvátného lesa“ (Sacred forest), kde se každoročně pořádají voodoo seance. S notnou dávkou cynizmu lze toto místo popsat jako jeden majestátně se tyčící strom uprostřed, pár pochybně vypadajících chatrčí tu a tam, spoustou groteskně působících skulptur vyobrazujíc jednotlivé hráče z arény voodoo božstva. Podobně rozporuplně působil chrám krajt (Temple of pythons), jež byl doprovázen výkladem snad ještě zmatenějším, než jehož jsme se dočkali v posvátném lese. Ale zase jsme vyfasovali krajtový obojek a vyzkoušeli si na vlastní kůži, jaké je to mít něco takového na krku. Nevim teda jestli je o co stát, ale jako zkušenost myslim, že se to kvalifikuje... Programově nabitý den jsme potom dovršili tak trochu náhodnou exkurzí vesničky obstarávající si svou obživu extrakcí mořské soli. Do košíků upletených z mangrovie (dřeviny rostoucí v přilehlé laguně) nanosí mladíci mořský písek a prolejou jimi kýble vody. Voda z těchto omytých sedimentů se poté převaří v hliníkových hrncích a po vypaření zůstane na povrchu vrstva kvalitní a ceněné mořské soly. Jednoduché a velmi účelné.

V pátek ráno jsme zkusili své štěstí a zavolali na „imigrační“ ohledně stavu vyřízení mého víza. S horlivou dávkou očekávání nám bylo doporučeno dostavit se osobně kolem šesté hodiny večerní a tak jsme se opět vydali do vřav Beninského dopravního cirkusu. Po cestě se bohužel ozvalo mé do té doby bezvadně fungující trávící ústrojí a já to tak tak „za sekundu dvanáct“ stihnul na předměstí Cotonou do nevábně vypadajícího sociálního zařízení restaurace osmé cenové kategorie. S velebným hrdostí, jak jsem se s tak urgentním problémem nakonec včas vypořádal, jsem se začal ohlížet po splachovadle. Tady v Africe rozuměj kýbl s vodou, ale tak či tak, kde nic tu nic. Vřelým dotazem vděčného to příživníka jsem se u zeptal obsluhy. jak přesně zdejší sanitární systém funguje, ale s odpovědí mě spadla čelist. Obličej mladé servírky, jež ještě před chvílí sršel mladým elánem a flirtovnou rozpustilostí najednou vypadal jak z hororového filmu. Zvýšila hlas o tolik tónin, že i na ženský hlas to bylo příliš a během 3 sekund jsem měl kolem sebe hlouček ne zrovna vesele se tvářících, překotně cosi drmolících, divoce gestikulujících štamgastů. Já se svou elementární francouzštinou pořád ještě nechápal oč jde a ačkoliv Aiga se tou dobou už snažil celou situaci uklidnit, rozvášněný dav na to v tu chvíli ještě nebyl připraven. Za flígr nás dotáhli k místu činu a teatrálně narovnali povislou ceduli na dveřích vysvětlující pravidla použití míst nacházející se za nimi. Míst, jež ještě před 5ti minutami byli vším, co jsem si na tomhle světě přál vidět.

„Zlynčován davem, posral jim záchod!“, představoval jsem si titulky v Blesku. Jakkoli vtipně a banálně mi v tu chvíli problém přišel, když se 20 centimetrů před a půl metru nade mou zastavila dvoumetrová gorila s bicepsama o velikosti mých stehen, rozšířili se mi panenky a s těžkostí jsem polknul. Studujíc ceduli 5000 CFA (7 euro) je drahý exkrement i v Evropě natož tady, ale vzhledem k situaci jsem neměl problém to vysolit a tradá na úřady, ale jako hrdý průvodce a spořivý junák Aiga se s tím nechtěl smířit. Vehementně argumentoval, že to jednoduše dáme do pořádku a ačkoliv se to obrovi moc nelíbilo, chlapík, jež se tvářil jako šéf podniku s tím souhlasil pod podmínkou, že zůstanu na baru „v zástavě“. To se zas nelíbilo mě a začal jsem se dohadovat s Aigou, že co jsem si na... ehm, na, nadrobil to si taky … no ehm nesnim, uklidim, ale on trval na svém. Jako důvod uvedl, že svou jazykovou vybaveností má daleko větší šanci na úspěch než já. A jelikož hlavní problém byl v sehnáním kýble s vodou po okolí potupně jsem dosedl na barové židličce. „Velice hrdý“ na to jak se situace vyvrbuje jsem sledoval jak se ten chlupatej hromotluk s inteligencí měnavky otáčí na barové židli vedle mě do osazenstva lokálu a v následujících silně potupných minutách bavil celou hospodu necitlivými připomínkami na téma posránek a jeho rasta poskok. Minuty mě přišli jako hodiny a mé srdce bilo jak kdybych běžel čtyřstovku. Asi víte, že nejsem zastánce násilí, ale tou dobou jsem mu chtěl jenom jednu napálit a zdrhat a zdrhat a zdrhat. Samozřejmě v takovém „udatném“ plánu je až příliš rizik a díky bohu nakonec taky mozek vyhrál tuto vskutku epickou bitvu nad mýma emocema a Aiga se konečně ukázal ve dveřích. Po drobnej strkanici (gorila se té jeho ego-pumpující situace jen nerad vzdával) jsme se po souhlasu majitele nakonec konečně finálně alelujah ocitli na ulici. Ufff! Zatím nejdramatičtější zážitek. A doufám, že na dlouhou dobu poslední...

No nic zkusím malinko odlehčit mé průjem-dráma rešerší neméně fascinující beninské dopravy... :) Veřejná hromadná doprava jako třeba vlaky či vnitrostátní autobusy tu de facto neexistují a tak většinu dopravních potřeb obyvatelstva uspokojují majitelé postařších automobilů. Ve standardním pěti-místném vozu se převáží minimálně sedm osob (dva na sedadle spolujezdce a 4 vzadu). V případě, že je o cestu nadprůměrný zájem, utvoří se na zadních sedadlech ještě „první patro“ a bez využití nezůstane ani zavazadlový prostor. Žádná z těchto (pro evropana minimálně anomálií) nijak zvláště nezvedá obočí zdejší dopravní policie. Každý tu přece ví, že ta je tady od toho, aby se postarala o bakšiš svého nadřízeného. Jak mi byla místní situace vysvětlena 50% lidí za volantem zde nemá platný řidičský průkaz a policie to „řeší“ tak, že prostě staví auta po desítkách a kdo nemá papíry jednoduše zaplatí 1000 západoafrických franků (1,30 euro) a hurá dál. Auto z Beninu lze neomylně poznat podle třech charakteristických rysů. Za prvé: přes celé čelní sklo je rozpláclej pavouk (prasklé sklo je známka toho, že automobil je již dobře zajetý). Za druhé: na zadním troj-sedadle jsou zřetelně vytlačeny 4 obtisky lidské zadnice. A za třetí: buď to nedovírá znepokojivě vypouklý kufr či vám promáčklá střecha silně překáží ve zdravém držení těla během dopravy (tento bod záleží na preferencích a osobním stylu pana šoféra). No a kam se automobilová doprava nedostane tam jsou k dispozici ostřílení motorkáři. Bohužel ostřílení, neostřílení dopravní nehody jsou v Togu i Beninu na denním pořádku a chybějící legislativa o povinnosti používání helem závažnost celé situace jenom podtrhuje.

No nic. To jen tak aby řeč nestála... Příště už tedy naposled ze západní Afriky. Mějte se fajn!