Šťastný nový rok pankáči! Tak už tu máme dvacítku s desítkou a já jsem pořád na cestách a voda pořád teče z kopce a Paroubek je pořád debil... No nic! Silvouše jsem slavil v místě zvaném Mossel bay vykloněn z okýnka vláčku, přestavěném na hotýlek a opět jsem si užíval přátelskosti a kolegiality jihoafrické mentality. Večer jsme zahájili v partě dvou němčourů a jedné angličanky s lahví červeného, ale záhy nás oslovil středověký (ve středním věku) chlap s dvěma lahvema šnapsu „Wild Africa“. S komentářem, že dostal druhou lahev zadarmo a s přáním vše nejlepšího do nového roku nám jednu daroval. O pár hodin později jsme přijali pozvání dalšího pupkáče a připojili se k několika rodinám v jejich stanovém altánku. Hektolitry alkoholu, špičková aparatura, zlaté řetězy na krcích, masivní grilovačka, opodál zaparkované mercedesy ani bych se nedivil, kdyby šlo o jihoafrickou verzi Cosa Nostry. Ale když oni byli tak vřelý... A cennosti jsem stejně nechal doma... A tak proč ne. q;)

Vánoce v mé náhradní rodince se nesli v poklidném tempíčku a stejně jak tomu je v naší kotlině ani tady nás neohrožovali akutní dopady podvýživy. Na vánoční obídek (25.12.) jsme byli s maminčinými sourozenci objednáni k babičce. Spolu s jejich rodinami jsme se po rozdání dárečků tláskali pečínkami, zhuleninou a deserty až do pozdních odpoledních hodin. Rok 2009 obdařil rodinu novým přírůstkem v podobě malého Alexe a tenhle malý výpeček společně se svou starší sestrou Cam, vesele demonstrovali pravdu, že Vánoce jsou především o dětech. Bez nich bychom tam pravděpodobně seděli a klábosili jako starý nudný prďolové, ale přidej k tomu element malého zvídavého a starší rošťandy a hned je to jiný kafe. Alex ti svým mrňavým prstíkem provede inspekci oční bulvy, Cam ti vyleje bublifuk do klína a potkaj-li se ti dva toužíce po stejně hračce ve stejnou chvíli? Wrestling mania hadr! Ta tam jsou nudné konverzace a vysvětlování „kdy že se Česká republika oddělila od Jugoslávie“. ;)

Další den jsme jeli obšťastnit druhou stranu rodiny. Moniky genetického taťku argentinského původu (Daniel) a jeho anglické družky. Na programu byla plavba na plachetnici. Se střídáním se u kormidla nás Danielova pýcha a milovaný koníček bavili celý den a vyhládlí a ošlehaní větrem nám pak večer dokázal, že jeho argentinské kořeny nejsou jenom „papírovou“ záležitostí. Pár kil hovezího a rozpálený rošt grilu rychle rozptýlili jakékoliv pochybnosti o jeho původu. Ráno jsme pak vyběhli na pláž a provětrali „Super draka“ (power kite). Jde o většího draka (či menší padák), který se používá pro zde velmi populární kite surfing. Obeznámení s jeho manipulací bylo velmi inspirujícím zážitkem. Teď už jenom osedlat surf, obarvit si vlasy na blond, nakoupit hadry od Quicksilveru, brýle od O'Neillu, pořídit si VolksWagen karavan a jsem tam. q;))) To jen tak s nadsázkou, ale pravdou je, že surf školu si chci vyzkoušet. Snad už příští týden ve vyhlášeném místečku zvaném Jeffrey Bay.

Teď ještě malinko o zážitcích z potápníkování. Bohužel doba trávená s mým oblíbeným lokálním pošukem Monikou se doklimbala ke konci a já se s velkým „děkuju“ rozloučil s mými vřelými pěstouny. Sedl jsem na vláček jež mě dopravil do městečka Simonstown a namířil jsem si to do doporučovaného potápěčského centra na východním pobřeží Mysu dobré naděje. Dal jsem si dva hloubkové ponory k vrakům (94metrů dlouhej SAS Transvaal a drobnější, ale o to víc zajímavou bárku původně určenou k těžbě diamantů – Rockeater). Jakkoliv adrenalinové a občas i zfetované (dusíková narkóza) hloubkové ponory jsou, zlatým hřebem programu byla bezpochyby „procházka“ chaluhovým lesem plným žraloků. Samotné prostředí je fantastickým místečkem. Chaluhy (kelp) tohoto typu rostou pouze v chladnějších vodách. Jejich „dřevnaté“ stonky raší ze skalnatého dna v hloubce okolo 12ti metrů a šponují se až k hladině. Světlo se do těchto míst dostává jen s obtížemi. Skrz vegetaci houpanou vlnami se světlo neustále mění a efekt jednotlivých paprsků penetrující temnotu nabízí snovou surealistickou podívanou. A jak se tak kochám a valim své bulvy v potápěčských brýlích s omezeným periferním viděním, najednou mi ze strany vpluje do zorného úhlu obrovská rybí hlava. Následovaná „radiátorem“, notoricky známou hřbetní ploutví a tělo pokračuje ... a pokračuje ... a pokračuje a konečně se zužuje a končí zadní ploutví zahnutou ke dnu. Kurník, tadle věc je delší než já a k mému úžasu se půl druhého metru před mým obličejem začne otáček a zírá do mých vytřešťených kukadel. Ve mě by se krve nedořezal (a v oné situaci by to asi nebyl nejlepší nápad) ale jak tak bezhybně padám ke dnu a srdce mi bije jak o závod, pan domácí se blíží do mé osobní zóny a já se modlim aby neotevřel svou ozubenou džuznu. Modlitba zabírá a strejda „7grill“ si to jen tak halabala propluje kolem mě a zmizí ve změti kelpových stonků opodál. Můj tep se opět vrací k normálu a já mam pocit, že jsem se znovu narodil.

Vzhledem k tomu že šlo o mělké potápění zůstali jsme pod vodou skoro hodinu a potkali další tucet těchto prehistorických kreatur, ale toto první setkání bylo rozhodně to nejpůsobivější. Chtěl bych podotknout, že tento druh žraloka obvykle člověka nepapá, ale mimořádné rozměry a lehkost s jakou se tato stvoření ve svém prostředí pohybují, dále podporované legendárním renomé o „kultu zabijáka“, věřím, i tak vykazují sílu schopnou přemoci svěrače či močový měchýř slabších jedinců. Více o tomto zážitku najdete na http://www.lesleyrochat.com/news-and-blog/2009/8/3/awesome-dive-with-seven-gill-sharks.html. Dále bych ještě rád zdůraznil, že nešlo o Velké bílé žraloky (great whites), ale o druh známý jako 7 gill sharks. Great whites tady v JAR lze také vidět, ale pouze v ochranné kleci. Jde o velkou turistickou atrakci a jelikož de facto nejde o potápění (stačí šnorchl) nepotřebujete ani žádný výcvik. Prostě nasadíte brejle, potopí s vámi železný košík, dva metry od vás hodí flákotu masa a cvakáte a cvakáte váš bakelitovej foťáček dokud vám nedojde film. Ekologické dopady těchto aktivit jsou však velice diskutabilní a spousta oceánologů lobuje za jejich zákaz. Mě přišlo zajímavější jít na návštěvu ke kamarádštějším „sedmigrilům“ najít je doma v jejich přirozeném prostředí a jenom „po špičkách naslouchat“. Než je učit přijímat potravu od člověka a cenit zuby do fotoaparátů raději je nechám vykonávat to, v čem jsou jako nejstarší predátoři této planety nejlepší, lovit.