Zdravím mé slovanské bratry a sestry a poslušně hlásím, že už jsem se naučil tři nejdůležitější slova v Afrikánštině: „Braai“ [braj] = grilovačka; „Lecker“ [leka] = super, koule, cool a bomba!; a „Kak“ [kak] = hovno, blbý, podělaný, ... Jak vidíte jde zkutečně o výrazy nejvyššího významu a tak se vám je z pedagogických důvodů pokusím mazácky včlenit do dnešního referátu.

Popravdě řečeno se toho tolik neodehrálo. První zastávkou z Mossel bay bylo městečko ležící na laguně s podivným názvem Knyzna [najzna]. A bylo to zde, kde jsem si poprvé v životě vyzkoušel postavit se na surfařské prkýnko a po půlhodině plácání, následované hodinkou padání, se mi konečně podařilo postavit se na tom nesmyslu a dojet na mělčinu. V mé představě šlo o grandiózní výkon sršící profesionálním provedením a přirozenou elegancí, ale z pohledu přihlížejících šlo spíše o pohled na vyděšeného paňáca, zatěžkaného velkým Scheisse v trenclích... :) Humor stranou, fajn zkušenost a ačkoliv jsem z toho pádlování cítil horní část těla ještě druhý den, myslím, že začínám chápat, co na tom lidi vidí. Oproti skejtu či snowbiči je tu mírný problém s tím, že člověk je odkázán na rozmar oceánu a občas si na dobrou vlnu musí počkat. Ale poválet se na prkýnku s kámošema v móóóři, vyvalit se na pozdní odpoledne na sluníčku a zakončit to poctivým Braaiem spláchnutým lahví ze sedmýho... Hmm, jo něco na tom je.

Další dva dny v „Najzně“ jsem pak strávil potápěním s „Čáryfukem“. Civilním jménem Stephan se mnou prošůroval temnou lagunu, členité moře i působivou soutěsku zvanou „Heads“, kde se laguna do moře vlévá. Přesně v těchto místech leží vrak brižské nákladní lodi Paquita, jež zde před více než sto lety uvízla. Bohužel po tak dlouhé době z ní už přiliš nezbylo, ale zkorodovaný trup evidentně prospívá korálům, řasám a dalším mořským živočichům a tak i přes to bylo na co koukat. Bohužel silný proud i navzdory vhodnému načasování mírně komplikoval náš plánovaný průběh a tak jsme se s ohledem na dva juniory v týmu vynořili o dříve než bylo původně zamýšleno. O to víc jsme se však vyřádili na následujícím „Drift dive“. Tato potápnická technika využívá proudů (jež jsou konzistentní a dobře zmapované) a potápník se jednoduše nechá unášet. Přesně takovým proudem jsme si to svištěli kolem korálového útesu dobré dva kiláky podél skalnatého pobřeží, kde už na nás čekal „kapitán Nemo“ s horkou čikuládou a teplým oblečením. Se západem slunce pak s námi zaparkoval v maríně a hurá na pivko a véču... Lecker!

Následoval přesun do Plettersberg Bay, kde jsem měl telefonicky předdomluvenou dobrovolnou tyranii. Teda prodáno mi to bylo jako PADI Rescue Diver Course (kurz potápěčského záchranářství) a první den byl vskutku (podle očekávání) jenom školením na téma resuscitace a první pomoc. Koukání na video, foukání do Anduly a zopakování si zásad a praktik jsem bral jako užitečné trávení volného času, ale v koutku duše už jsem se nemohl dočkat praktického cvičení. To jsem ještě netušil, že existuje také temná stránka našeho jinak milého instruktora. Jak že se to jmenovala postava, jež hrál Roman Skamene v Tankovém praporu? Major Borovička? Jo, tak to je von! Během následujících tří dní jsem naplaval snad víc než za celej muj ubohej život. Tahal jsem svého 70 kilového kolegu z vody na břeh snad 50 krát a Borovička si vždycky našel důvod proč danou proceduru zopakovat. Jeho „REPETÉ“ vždy znamenalo já zpět na břeh a „oběť“ zpět do hloubky....Áaaaa, jedem! Navíc dril ve většině případů znamenal oblíct se v co nejkratší době do „plné vodní“, kde jenom pásek a bomba má dohromady 18 kilo a kurňa důležité serepetičky jako jsou maska či ploutve si vždycky najdou způsob jak se někde kak ztratit či kak zašmodrchat. Do cihly! Vážně jsem si myslel, že jsem docela fit, ale po prvním dnu mě bolelo všecko. Po druhém jsem usnul, jak jsem přišel a po třetím už jsem chtěl jenom v klidu umřít. Dnes je pátek a po 14 hodinách tvrdého spánku jsem opět při smyslech. Bolí mě všechno, ale věci se začínají vybarvovat. Tam kde jsem převčírem dostal dělovku od „zpanikařeného potápěče“ se ukazuje modrá. Tam kde jsem si sedřel nohu když mě vlna i s „bezvědomým“ poslala na šutr se začíná tvořit strup. A svaly od kterých jsem od osmnácti neslyšel se začínaj ozývat: „Jo ty voe tady sme! Koukej nás začínat používat pravidelně, ať tě pak nemusíme takhle šikanovat...“

No nic! Každopádně závěrečným písemným testem jsem prošel, takže by mi za pár týdnů měla domů přijít malá nepotřebná kartička, stvrzující mou uzpůsobilost k tahání polomrtvých z vody a následné resuscitaci. S vámi mé milé děti se pro dnešek loučím a ozvu se až mě při ťukání do klávesnice nebudou tolik bolet končetiny... Pod vodou či nad vodou mějte se co nejlíp!