Poslušně hlásím bezproblémové přistání v Lusace a pokračování mých lapálií ve vnitrozemské Zambii. Lusaka samotná je taková směsice africké aglomerace a budovatelské architektury, ale žádný šlágr co se týče pamětihodností či turistických trháků to není. Zdržel jsem se tedy pouze první dvě noci a hurá do zambijského cesto-hitu nambr 1 = Livingstonu.

Město pojmenované po slavném anglickém cestovateli Davidu Livingstonovi, jež kousek opodál narazil v roce 1855 na roztomilý potůček padající ze skalky dolů do rokličky, sprchující přitom vše v okruhu několika kilometrů. Tuto přerostlou bystřinu nazval po britské panovnici královně Viktorii a od té doby se na něj jezdí dívat Jarmilky a Jarmilové ze všech koutů naší blahé mírně šišaté planety. Mezi prvními návštěvníky z malebné české kotlinky byl můj slavnější kolega Emil Holub, jež v roce 1875 tuto oblast zmapoval a jak je známo na cestu zpět si přibalil pár domorodců s sebou. Troufám si však připomenout, že kucí jedni černošští se sice mohli chvíli tetelit z toho, že viděli Karlův most, ale bohužel pak už s nima zatočila obyčejná evropská chřipajzna a bylo po senzaci. Poučíc se z chyb mého předchůdce tu tedy kategoricky odmítám jak domorodé nabídky asistenčních služeb zpět na starém kontinentu tak návrhy k sňatku. Samosebou jsem si však nemohl nechat ujít vzdát hold jeho bistě, postavené pár metrů od místního musea. ;)

Livingston jako Meka baťůžkářského davu nabízí bambilión možností jak se zde na hranici Zambie, Zimbabwe a Botswany realizovat. Prohlídka samotných vodopádů je samozřejmě samozřejmou samozřejmostí (i když zde si lze zvolit jakoukoliv strategii od pěšingu až po přelet v helikoptéře), ale pak vás čeká těžké rozhodování mezi několika národními parky, safari a rezervacemi. A to už raději ani nemluvím o možnostech vyžití se adrenalinovými sporty. Bunjee, seskok z letadla či kajak na divoké Zambezi? Vy si vymyslete, oni to tu mají! Jeden večer jsem se zakecal s dvojkou pacholků pocházejících z Waleského Cardiffu a jelikož šlo o ostřílené raftařské borce nechal jsem se zlákat jejich nabídkou a druhý den ráno už sem se oblékal do oranžové plav-vesty. Náhoda tomu chtěla, aby se nám do cesty připletla první česky-mluvící dušička po dlooooouhé době. Milá a usměvavá osůbka se jmenovala Míša a pocházela z Olomouce (momentálně působí v anglickém Oxfordu). Hrdí na slavnou tradici českou vodácké školy jsme nemohli neusednout do stejného plavidla a hurá do spárů mocné Zambezi.

No co vám budu vyprávět... Byla to jííízda! Spousta potu, krve (té naštěstí ne tolik), pocitu bezmoci (na naší straně), velmoci (na straně řeky), zatracení, šílenství a následného znovuzrození. Ukázalo se, že peřeje zvané „Ďáblova záchodová mísa“, „Pojídač náklaďáků“, „Pračka“, „Terminátor“, „Skřípající zuby smrti“ či jednoduše „Sebevražda“ nenosí své názvy pro srandu králíkům na česneku. Náš kapitán Doc se naštěstí se svou 16-ti letou zkušeností zdejší vody dobře znal a tak jsme po většinu času „trpěli“ pouze uvnitř toho nafukovacího nesmyslu. Nicméně i díky Míši nadprůměrné kondičce jsme nakonec bez fyzické újmy přežily proudy a víry vznešené Zambezi a vyfluslí pak skončili s lahví lokálního pifsona na korbě našeho zpátečního přibližovátka. Bohužel chudák to krajánek jde v už pondělí opět do práce a tak naše náhodné setkání následovalo nevyhnutelné pápá a z Míši strany konec africké eskapády s frrrrr zpět do zamrzlé Evropy. Nicméně s Benem a Jamesem (Waleská dvojka) jsme považovali za spravedlivé vzdát řece hold, za to že nás nechala žít a naskočili jsme na přistavený kalba-parník pardón západ-slunce-parník. No parník, prostě rezavející dvoupatrová bárka s humorným kapitánem a nevyčerpatelným barem ve stylu „all inclusive“. My jsme samo sebou zůstali v civilizované rovině a kultivovaně popíjeli své vodky-džusy, rum-koly a džin-toníky, ale jak už to tak bývá ne všichni jedinci to dokáží pojmout takto kulturně. A jak je známo alkohol dokáže z člověka udělat monstrum. A jeden takový jedinec (původem z jihoafrické republiky) nás dokázal urputným způsobem nudit svým sofistikovaným názorem na pěstování kukuřice v Severní Dakotě po značnou část naší dvouhodinové plavby. Naštěstí ho nakonec jeho pitíčka zmohla a po spartakiádním čísle na přídi (ála Titanic) nakonec usnul objímajíc svého kolegu na barové židli.

Dneska jsem se vydal do národního parku Mosi O-Tunya shlídnout pár pyžamových kobylek, komicky dlouhokrkých sudokopytníků, paroubkovsky vypadající hrochů a dalších hříček přírody. Kromě brzké vstávačky 5:30!!! jsem si procházky s uniformovaným strejdou Clifordem náramně užil. Průvodce velice dobře věděl o čem mluví a tak nás dokázal působivě zabavit (třeba hovniválem) i když jsme zrovna nebyli nablízku žádné africké zvířecí ikonce. Kupříkladu o faktu, že malé žirafče při porodu spadne ze dvou metrů na hlavu (a mnohdy nepřežije) jsem se přiznám do tědka nikdy nepřemýšlel. O tom, že Zebra je příliš kousavá a kopavá na to, aby se dala ochočit už jsem slyšel, ale třeba o tom, že určitý druh stromu dokáže při napadení slony díky vylučovaným chemikáliím skrz své kořeny varovat ostatní dřeviny v okolí několika desítek metrů, se mi ani nezdálo. (Varovaný lesík pak začne do svých listů vylučovat hořkou šťávu, a ta pak skrz chuťové buňky odradí další (ne)urvalé sloní strávníky.)

Ve zkratce Livingston je lidově řečeno „drahej jak sfiňa“, ale brzy lze přijít na to proč tomu tak je = má jednoduše co nabídnout. No nic. Zítra si tu asi ještě malinko vorachnu u bazínku a pak se zas posunu o dům dál. Mějte se fajn!