Servus zmrzlíci! Tak koukam na předpověď počasí u vás doma a malinko vám ten prašan a brusličky závidim. My tu máme sice teploty vysoko nad nulou, ale zase nás tu docela často sprchujou přeháňky páč se ještě pořád nacházíme v období dešťů. Pod pojmem „my“ teď myslím svou maličkost a vlasatce Bárta. Bárt je dalším cestovatelský plantážník holandské národnosti a pokud po cestě nedostanem ponorku, máme před sebou společnou cestu až do Tanzanské metropole Dar el salaam. Tam já na konci února plánuji dát sbohem mé africké anabázi a sednout na letadlo do Londonu. Bárt by na druhou stranu rád pokračoval ve svém smělém plánu dotáhnout to po zemi až do Egypta.

Z „Holubího“ Livingstonu jsem se dokodrcali zpět do Lusaky a hned druhý den ráno už jsme znovu seděli v autobuse. Dle zambijské zvyklosti byli opět naše rozespalé sluchovody (s tím šedým oslizlým nesmyslem na jejich konci) opět vystaveny velmi expresivnímu a neúměrně hlasitému výkladu křesťanských evangelií. Je sice moc hezké, že mimo našeho přiblble se šklebícího šoféra nám s řízením pomůže i ten nejvyšší „řidič“ nad námi, ale proč ho velebit zrovna takto obtěžujícím způsobem? No nic, po čtyřech hodinách jsme se vykutáleli z autobusu a po následující 3 kilometrové tůře v plné polní jsme konečně shodili bagáž před lesní chajdou na břehu řeky Luangwa. Príma místečko, ale neodbytný déšť nás po pár dnech přinutil opět zvednout kotvy a přiblížit se Malawijské hranici. Městečko Chipata bylo naší poslední zastávkou před pokusem o proražení hraniční závory bez platného víza..Na takový úkol je třeba se jaksepatří připravit a tak jsme po strategické poradě nad chutným Zambijským pivem ustanovili jako nejdůležitější bod naší taktické přípravy pořádnou večeři. Jako zkušený mazák jsem se chopil úkolu a převzal úlohu nejvyšší důležitosti. Guláš na houbách zavelel jsem a už jsme seděli na nosičích místních bicy-taxi (zde všudypřítomných) směr tržiště!

Díky deštnému období o houby nebyla nouze, ale z mykologicko-sebezáchovného hlediska jsme holt museli sázet na znalosti zkušenosti domorodců. Také jsme se na trhu neubránili nevyzkoušet smažené housenky (nic moc), ale zlatým hřebem byla bezesporu návštěva řezníka. Za jeden a půl eura jsme dostali krásnou půl-kilovou flákotku libového hovězího (Zambeef – že byste neuhádli proč se to tak jmenuje :) a dokoupením zeleniny jsme byli s pořízením surovin hotovi. Touto „sebrankou“ se můžete pokochat na přiložené fotografii, ale bohužel foto-záznam výsledku mého excelentního kuchařského výkonu se bohužel dochovat nepovedlo. Viníky jsou nedostatek denního světla, hlad v pokročilém stádiu a tak trochu ten chmelový nápoj, jimž jsme naše taktické cvičení odpoledne započali. ;)

Druhý den ráno, den D, jsme vyměnili zbytek srandovních zambijských kwacha (kvača) za tvrdou měnu vyobrazující historické šéfy spojených států amerických a hurá na věc. Dle očekávání naše první ofenzivní vlna neprorazila mohutnou hradbu byrokratického aparátu a tak nastal čas trpělivého obležení. Pro vás neobeznámené s militantní hantýrkou, jsme prostě dělali blbý, tázali se na vystavení víza na místě, ale byli suše odkázáni na ošuntělý papír vyvěšený na nástěnce, respektive posláni zpět do Lusaky (600 kiláků směrem zpátky). Po několika hodinách dopravní ruch ustal a my konečně mohli přistoupit k méně agresivním jedincům z řad nepřátelské armády. Navázáním kontaktu pomocí laciných lichotek a přirovnáním významu návštěvy Malawi k otázce božího požehnání a věčného zatracení, se nám po nějakém čase povedlo najít smírnější tón řeči a eventuálně i potvrdit existenci mírového řešení našeho válečného stavu. Čtyři a půl hodiny od prvního odmítnutí jsme konečně vyfasovali papírek s razítkem opravňující nás zažádat o vízum až v hlavním městě Lilongwe a jako důkaz kouzelnosti okamžiku se americký pan prezident Jackson zázračně přesunul z mé ušmudlané kapsičky do rukou hrdého bojovníka za nedotknutelnost malawijských hranic. Inu kdo se dal na vojnu, musí bojovat. q;)

Bohužel dražší srandou se mi stalo autobusové nádraží v Lilongwe, kde ještě před tím, než jsem se stačil znovu setkat se svou batožinou mě několik vnímavých mladých jinochů pomohlo od břímě mobilní komunikace a osvobodilo mě tak od operátorských poplatků na celý únor. Nedivte se tedy, že vám tento měsíc nezavolám a neutrácejte tedy vaše penízky na volání mě zpět. Inu daň z cestování, ale jsem rád, že to nebyla platební karta či fotoaparatické nádobíčko. A navíc jsem ve vytoužené Malawi! q;) Mějte se hezky!