Tady v Malawi čas přímo letí a tak jestli dodržím svůj rozvrh (jedno psaníčko za týden) čekají nás už jenom 3 povídání a bye bye mother Africa. Hrubý plán zní dorazit zpátky k jezeru Malawi, sednout na trajekt, jež nás za necelé dva dny přesune z jižního na severní cíp. Tam se párkrát potopit (jezero malawi je údajně nejlepší jezero pro potápění na světě), překročit hranici do Tanzanie, sednout na jednu z nejstarších železnic kontinentu a zakončit mé africké putování v Dar el Salaamu. Ale nejprv o právě uplynulém týdnu...

Díky miniaturním limitům na výběr z bankomatu jsme byli donuceni v hlavním městě Lilongwe několik dní „dojit“ bankomaty (mimo pár větších měst neexistují), ale pak už hurá nejkratší cestou k jezeru Malawi. Do místa zvaného Senga bay jsme dorazili na korbě pick-upu společně s neúměrným množstvím domorodců, slepic, zavazadel různých tvarů a rozměrů a neposednou kozou. Možná si říkáte, že na cestování tohoto typu už musím být zvyklej, ale nevím jestli jsem měl jenom slabou chvilku či to prostě bylo silný kafe, ale přiznávám, že to se mnou mlátilo (obrazně i doslovně) jak na emocionální houpačce. Mániodeprese hadr! V jednu chvíli jsem se chechtal nepřirozeně komické poloze chudáka spolucestiče. V jiném okamžiku mě vyhrkly slzy do očí (to když mě korpulentní madam stoupla na malíček). Chvíli jsem se snažil komunikovat s babičkou vedle a o okamžik později jsem s obtížemi odolával rohatým výpadům našeho kozího pasažéra. Do toho ještě po většinu cesty pršelo a plachta jež nás měla před mokrým elementem chránit byla asi tak účinná jako Coldrex při zlomenině nohy. Doufám, že se mi náš cestovní komfort podařilo alespoň trochu nastínit na přiložených obrázcích...

Jinak Senga bay samotná je taková malá chlast-díra. Žijí zde chudí, ale spokojení lidé. Veškerá elektřina je spotřebovávána na pohon předimenzovaných soundsystémů a jedné velké televize, kde se pravidelně sleduje anglická Premier's league. Domorodci vesele vyžijí s pár banáney či kukuřičnými klasy denně, ale co se tady konzumuje ve velkém je nápoj zvaný Chibuku. Jde o žitné pivo pochybné kašovité konzistence a nevábného pachu. Ačkoliv my jsme mu s Bártem nemohli přijít na chuť domorodci na něj nedají dopustit a den co den najdete bandu chlapů válející se pod baobabem a klopící to tam co to dá. Po setmění se pak ti co ještě můžou chodit dovrávorají k výše zmíněným reprobednám a tam pak na všechny přítomné rozbalí své tanyny tanyny. Zajímavou pozoruhodností tady v Malawi je nadprůměrná přítomnost biliárových stolů. To jsme s Bártem samozřejmě uvítali a kromě fotbalového míče a samotného jezera jsme na nich s našimi lokálními průvodci také strávili většinu času. Kulinářskou dobrotou se ukázala být napřírodno ugrilovaná ryba zakoupená přímo od místních rybářů.

Svlaženi teplou vodou jezera jsme nasbírali síly na další cesty a po dni prodrkotaném v plechových konzervách (minibus) jsme konečne dorazili do městečka Mulanji, nacházející se přímo pod stejnojmenném pohořím, pyšnící se nejvyšším vrcholkem Maláwi – Sapitwa (3002m). Odhodláni zdolat tříkolemetrovej kopeček jsme nazuli své horské jarmilky a vyrazili do hor. V přepočtu za 6 euro na den jsme si na doporučení místního turistického centra pronajali služby horského průvodce a hurá na věc! Prvního rozčarování se nám dostalo hned po několika kilometrech kdy si náš horský průvodce David Majeetwa potřeboval odpočinout. Bárt vykouří dvě krabičky cigaret denně, ale vždy to byl David, kdo si vyžádal zastávku k našemu rozčarování neobvykle často a tak nám výstup do dvou tisíc metrů trval bez mála o hodinu víc než měl. Opojeni krásou odlehlé divočiny a božským klidem naší horské chaty jsme věc nijak neřešili.

Jenom, že odbočím... Výšlap nám zpestřovala mnohá setkání s „vládními zaměstnanci“ tahající na svých bedrech (a hlavách) prkna čerstvě pokácené borovice. Tito makáči si takhle „dávaj“ desetikilometrový sestup s převýšením skoro 1500 metrů každý druhý den a teď se podržte, víte za jakou odměnu? V přepočtu necelé dvě eura!!!

No nic, druhý den jsme měli na programu výšlap samotné Sapitwy z našeho „base kempu“. Vyrazili jsme brzy ráno a s parádním počasím jsme plni optimizmu dorazili k poslední horské boudě pod samotným vrcholem. Zde nám bylo k našemu překvapení sděleno, že podmínky k výstupu nejsou optimální a tudíž že z výstupu ten den nic nebude. Tajně jsme Davida podezírali, že je jenom línej, ale neznalí místních podmínek jsme si netroufali oponovat. Před soumrakem k naší chatrči dorazila ještě jedno „chodítko“ brazilské národnosti s průvodcem a touhou podívat se na Sapitwu a tak jsme všichni plň očekávání ulehli k hlubokém vysokohorskému spánku.

Druhý den v šest hodin ráno naše brazilská výprava vstala a bez jakýchkoliv cavyků vyrazila vzhůru. Bohužel naší spící princeznu Davida jsme museli vzbudit jenom, aby nám bylo sděleno že vrchol je nebezpečný a že se nahoru nepůjde. V tu chvíli už jsme se docela podrážděně domáhali vysvětlení proč Emilia (brazilka) s průvodcem nemají problém a to musíme otočit. Jako vysvětlení se nám dostávalo neuvěřitelné množství nesmyslů. Od tvrzení, že lézt nahoru je ilegální až po skuhrání, že nemá životní pojištění. Dožadovali jsme se alespoň, aby nás vzal jak daleko to půjde a ukázal nám, kde už to jako nejde. S velkou nevolí nakonec souhlasil a vyšlápl s námi první půl kilometrové převýšení. Občas jsme s opatrností zpomalili a tu a tam lezli po čtyřech, ale žádné z avizovaných apokalyptických scenerií se nekonalo. Žádné balvany po kterých by se valila proti nám voda. Žádné balancování na kladině, propast napravo, zapomnění nalevo. Ten bastard byl prostě jenom línej! Stezka samotná byla velice dobře značená a věděli jsme že někde hodinku před námi se nachází naše raní dvojka, tudíž pokud se udržíme na stezce, minimálně je potkáme při jejich sestupu. S tím, že na nás počká v chajdě pod vrcholkem, ale protože prý možná nepřežijem požadoval po nás náš vykutálený průvodce svůj honorář „tady a teď“. Chvíli jsme se zdráhali, ale nakonec mu jeho 6 euro vysolili. Bez toho lemplojda jsme s Bártem bez problémů drželi ustálené tempíčko a po hodince skalních projlezaček jsme konečně zahlídli vrchol a na něm dvě postavičky mávající naším směrem.

Po vřelém přivítání jsme vysvětlili situaci a sledovali jak Emiliin průvodce Christopher jenom nevěřícně kroutí hlavou. Vycvakli jsme si pár „samitovek“ a vydali se na cestu zpět. Zpátky v kempu pod vrcholem jsme se marně ptali na našá chudinku Davida a to už se nám s Bártem bouřila kladiva...
S tím, že má ten bastard tak dvě hodinky k dobru jsme zhltli poslední balíček sušenek, doplnili zásoby vody a stíhací jízda začala. S naším nosičem jsme se dohodli, že ho potkáme dole a s kamzíkem Bártem jsme natáhli krok. Po pěti a půl hodinách (plus 4 z rána) jsme ho našli dřepícího na balvanu u řeky. Uviděl nás ve stejnou chvíli kdy jsme se vynořili z pozabalvanu tak 300 merů od něj a věřte či ne dal se do úprku. To už Bárt, kterej byl v tu dobu v čele nevydržel, shodil batoh a rozběh se za nim. =:) Když ho dohnal, k mému překvapení (a pobavení zároveň) ho normálně hodil do křoví! :0 Ve chvíli kdy jsem k nim přicupital už pan Majeetwa šahal po peněžence a pokorně Bártovi předával jeho denní mzdu.

Dole v kanceláři národního parku jsme o celém incidentu sepsali oficiální záznam (hod do křoví vynechán) a byli jsme ubezpečeni, že nás horský průvodce David Majeetwa přijde o svou licenci. Plni za dosti učinění jsme dali půlku vrácených peněz Christopherovi (Emiliiin průvodce) a půlku si nechali. O dvě hodinky později jsme už s Bártem leželi na hotelových postelích s kolenama o velikosti kokosových ořechů a s achych ouvej všude. Sotva se mohouci pohnout jsme se na sebe otočili, chytli se na pár sekund pohledem a vybuchli smíchy. Polomrtví. Ale stálo to za to. :)