Argentinci jsou prima. Jeden z našich průvodců nám popsal jejich nánáturu následovně: “Lidi tu jednou začas smete ekonomická krize a tak spíš než aby shromaždovali majetek, tak když maj na pivo, udělají grill párty“. A něco na tom bude. Na předměstích Bairesu sice existoují místní formy brazilských favel a násilná kriminalita je na denním pořádku, ale zmizíte-li mimo urbanizaci, potkáte zpravidla milé usměvavé lidi, co vám s čímkokliv rádi pomůžou. Taky jsem slyšel výraz „cholesterové náboženství“ jako narážku na oblibu masa, ale Ronan zavedl myslím trefnější pojem FORUGR = fotbal, rugby, grilování. Přidá-li se k tomu výjev usměvavého gauča, jež se kolem nás včera prohnal na černým koni se smečkou psů kolem či obrázky z kouzelné patagonie, oficiálně prohlašuji tuto zami za svůj šálek čaje a vzhledem k tomu, že naši čutálisti na MS ve fotbale nejedou, budu podporovat svou nově nalezenou jihoamerickou domovinu. Tak Leoneli hurá do toho! :)

Do Čile jsme dorazli jako kriminální živlové. Na vzdory 20ti minutové kontrole v útlém prusmyku pod Aconcaquou (nejvyšší hora západní a jižní polokoule) jsme bezostišně propašovali sýr a prošůto z Argentiny. (Tyto a další zemědělské produkty jsou kvůli biodiverzitě a mylim, že i kvůli rivalitou zavánějícímu protekcionizmu, zakázány převážet. ) Laurent už si mnul zápěstí s tím, že dojde na želíska, ale naštěstí zůstala naše taška nechaná v autobusu naprosto bez povšimnutí. Čile nás překvapivě uvítalo slunečným počasí, ale to by bylo až příliš dokonalé a tak nám do usměvavých tváři šlápla štěstěna alespoň bouchlou pneumatikou. Ta nás na 3 a pů hodiny zasekla v rožhaveném autokaru na okraji hlavní silnice. Slunce nám evidentně chtělo nahradit svojí dřívější absenci a vybralo si na to ten nejlepší okamžik!

Jinak Santiago de Čile nás příjemně překvapilo. Z vyprávění jsme čekali ničím nevybočující fádní metropoli zahalenou smogem, ale kupodivu pro nás nic z toho neplatilo. Pravda, moc času jsme tu nepobyli, ale příjemnější, od oceánu chladnější klíma, hýřivé centrum (středa večer) a výborné mořské plody nám na toto krátké „randesvouz“ nechali jenom příjemně vzpomínky.

Poslední den v Riu už byl jenom halabala záležitostí. S Ronanem jsme se rozloučili už v Čile (chytil přímý let do Paříže) a tak jsme si s Laurentem jenom dopřáli poslední hovezí „ródeo“, láhev Carmenere a samba parket jméneme Scenarium. Tuším, že je to jeden z nejznámějších nočních podniků v Riu. Živé kapele, bujarému publiku a kvalitní „kajpirýně“ to tu dohromady pekně šlape a bylo príma vidět jaký je obrovský rozdíl mezi brazilskou sambou a argentinským tangem. Extroverti vs introverti. Uvolněnost vs napětí. „Dobrýden zadek ven“ vs sukně pod kolena. Co je lepší si musí zodpovědět každý sám, ale rozhodně to je nebe a dudy. Teda spíš asi ty dudy a nebe...

No nic, no tak tedy tádýdádýdá. To je tedy vše přátelé. Vím, že to asi nebyl úplně ten nejlepší blog, všech dob, ale snad vás to příliš neznechutilo. Slibuju, že se pokusím, aby to příště nesloužilo jenom jako moje geriatrická pomůcka, ale byla to zábava i pro vás. Snad mi k tomu pomůže i ta zdravě kritická holka z Mostu, kterou příště beru sebou. Teda jestli ještě nerozprodala moje věci na Aukru a zítra nespim na hlaváku. Mějte se fajn a díky, že jste dočetli až sem. :)