Ahoj. Tak dnešní povídání bude jenom a pouze o jednom kopci, který je tady na Borneu vidět široko daleko a říká se mu Kinabalu. Bez ostychu přiznávám, že jsem o něm poprvé slyšel v pořadu Objektiv jednoho hezkého nedělního rána na ČT1 a po té co mě můj fitness guru pan Votruba ujistil, že „4000 metrů není nic, co by zdravý člověk nedal“, říkal jsem si, proč to nevyzkoušet. Ne, že bych byl nějakej zapálenej vysokohorskej šerpa, ale vždycky se snažím nebránit se nabídkám či výzvám, které země a krajiny do kterých se vydávám nabízejí. Linda měla z počátku pár nedůvěřivých otázek, ale historky o jednonohých, předškolních, 90ti letých a bůh ví ještě jakých úspěšných pokořitelů této „nejjednodušší 4tisícovky“ ji nakonec přivedli k váhavému souhlasu.

Na mapě to vypadá jak facka: „Blbých 9 kiláků už jsme párkrát dali...“ Tak to sice je i ve zkutečnosti, ale až na místě jsme plně pochopili význam toho, že k tomu člověk musí připočíst skoro 2 a půl kilometrů vertikálně. No a pak je tu ještě tenhle ten divnej jev, kdy ve vyšších nadmořských výškach prý organizmus funguje nějak hůř, nebo co? Protřepat, nemíchat, nalít a uvidíme.

Je 8 hodin ráno a my se ocitáme v návštěvnickém centru národního parku. Fasujeme plastikovou identifikační kartičku, papírový pytlík s obědem, osobního průvodce Raymonda a hurá na věc. Prvních pár kiláku jde dobře, ale u 3tího kilometru už se nadmořská výška 2500 metrů začíná malinko projevovat. Zvolňujeme tempo a zvyšujem frekvenci odpočívání. Na čtvrtém kilometrů jsme se s chutí pustili do oběda, vyfotili se u láčkovky a v důchodcovském tempu dolezli do „basekempu“.

Chata, která nám měla sloužit jako útočiště se jmenuje Laban rata a leží ve výšce 3400 metrů. Znaveni z brzkého stavání a neobvyklého převýšení (vstávali jsme v 5:15 a vyráželi přímo od moře) jsme doklimbali do večeře a v pul šestý šli na kuťě. Budíček byl totiž v nelidské 2 hodiny ranní. Rychlá snídaně, nasadit čelovky a hurá připojit se k párty vláčku ostatních magorů. Údajně nás ten den bylo 56 a rožhodně jsme patřili mezi ty šťastnější. Jak už to tak na horách bývá tak den před námi byl naším kolegům odepřen výstup kvůli špatnému počasí. Mokrá kluzká žula a zhoršené povětrnostní podmínky jim vystavili oficiální stopu od správců národního parku kvůli bezpečnosti. My jsme však viděli vlídnější tvář hory a tak nízké teploty, vítr i déšť zůstali tentokrát v jejich vyhřátých postýlkách. I tak, to byl ale před svítáním srandovní pohled na bandu zombíků vrávorající s čelovkama nejistě k vrcholu. Na hoře pak musela proběhnout dokumentační fotografie, malá sváča a šupky dupky zpátky dolů.

Při cestě dolu, už se slunce vyškřábalo na horizont a pohledy, které se nám naskýtaly, snad ani nepotřebují komentář. Jsem si jistej, že na ně budeme ještě dlouho vzpomínat.

Taaaak jsme se pomněli a ted hurá zaplatit. Daň za to pokoukáníčko byla stanovena jako 2400 metrů převýšení. V basekempu jsme si sbalili našich pár švestek, poslali do sebe ovesnou kaši a alou trpět! 6 kilometrů už jsme taky párkrát ušli, ale těchle bylo asi těch nejdelších v životě. Klesáním sice ubývali příznaky vyškové nemoci, ale nápor na stehna, lýtka, kolena a kotníky se začínal hlásit o slovo. No jestli jsme nahoru vypadali jako zombíci tak dole jsme se plahočili jak po 90ti minutách vyhrocenýho fotbalovýho zápasu s Dlažovem.

Naštěstí jsme si prosíravě na dalších pár dnů naplánovali válečku u moře, ale ani to nás neochránilo před chichotáním zaměstnanců resortu, kdykoliv jsme museli zdolat schod či sebemenší vyvýšeninu. Inu hrát si na horaly není sranda. Teda vlastně jak pro koho. :)

FOTOGALERIE >