Nikdy jsem nebyl ranní ptáče, ale budík ve 2:30 nepotěšil ani Laurenta s Ronanem, kteří se jinak bavá tím, že me probouzi v nepravidelných, vždy však nehumánně brzských časech těma nejretardovanějšíma způsobama (wrestlingový loktíček s rozběhem, mokrý kapesník plesnkutý do obličeje ci „seržantský“ řev z 10ti centimetrů). Tentokrát však bylo potřeba překonat pár tisíc kilometrů a to jako u Willyho Foga všema dostupnýma prostředkama. Taxík z ulice to odstartoval, Airbus 320 do El Calafate navaázal. Pak byla na řadě půjčovna aut a naše nova známost Fiat Siena Fire 1.4 mpi 8V nás dopravila přes Argentinsko-Čilskou hranici do národního parku Torres del Paine. Tady pak batůžky na záda a hurá do kopečků. Naším cílem byla horská chata Refugio Chilleno. Zde jsme vyfásli kydanec rýže s blíže neidefikovatelnou omáčkou k večeři a flák sebou na karimatku do pronajatýho stanu. Uf to byl den!

Náš kemp byl vzdálen pouhých 7 kilometrů od hlavního taháku Torres del Paine, po kterým se park jmenuje. Už u večeře jsme si vyslechli jak tyto 3 žulové veže mají největší kouzlo při svítání tak jsme neodolali pokušení a nařidili budíka na dalši nekřesťanskou hodinu. Ve 3:00 se v 5ti stupňovém počasi ze stanu clověku moc nechce, ale nakonec jsme vůli našli a ku našemu překvapení se k nám přidala ze tmy se vynořící postavička - brazilec Bernardo, jak jsme behěm minuty dozvědeli. Ve čtyřech jsmě snědli vaječný sendvič, vylemcali kyblik kafe a hurá na cestu. První půlka, při řece Rio Ascencio byla celkem nenarocná a za ranní tmy s čelovkama pozvolna stoupat patagonským lesíkem mělo príma ponurou atmošku, ale ta správná zábava měla teprve přijít. Pčíkřejší stoupání k základně věží ozdobené tyrkysovým jezírkem je vlastně obři hromada kamení a balvanů a tady nám dal zadejchanej Bernardo sbohem s tím, že si to rozmyslel a vráti se na nejbližší chatu. Kluci na tom byli dobře a tak jsme se rozhodli pokračovat, ale po par kilometrech strmého výstupu, už jen kilák vzdušnou čarou od kýženého cíle se spustilo pozvolné snežení. Kurníkšuplik! Výstup jsme sice dokončili, ale fotka rozhodně nezapadá do reklamy na Polaroid. Samotné věže viditelné nebyli a kdybyste mě obvinili, že jsem to vyfotil za podzimního rána před rybníkem v Chlístově, asi bych to neuhádal. :(

Po náročném výšlapu se do nás zima pustila okamžitě a tak muselo svítání stranou a ještě za tmy jsme zahájili ústup. To se prokázalo jako dobrej nápad, protože sněhová vánice, jež nás vyprovodila po cestě dolů už rozhodně nešlo pokládat za nejpříjemnější zkusenost a tak došlo na test vybavení. Nejhůř dopadla Laurentova bunda, která sice vypadá na fotkách nejlíp, ale bohužel promokla tak, že chudák L. dorazil na chatu zkřehlej jak sobolí trus. Já byl díky bohu (tomu goretexovýmu) v suchu a tak jsme ho jenom nalili horkým čajem, prohodili jsme si větrovky a hurá na další refugio, kde jsme měli ubikaci následující noc.

Logisticky jsme (kvůli vytížení kapacit) tento národní park zvládnutej moc neměli a tak nás často limitovali jízdní řády lodí a nedostatek zastávek katamaránu, ale třešničkou na dortu byl můj zkrat, kdy nám z důvodu zmíněných výše nezbylo než se rozdělit. Laurent se měl nalodit, vyzvednout auto (přejet s ním na místo, kde jsme měli výlet zakončit) a vzít si katamarán, zatímco Ronan a já jsme měli na onu chatu dorazit pěšky. K mému zděšení jsme skoro na konci naší 5ti hodinové tůry zjistili, že klíčky od auta mam v batohu já, a že chudák Laurent asi bude muset přespat opřenej o kolo našeho italského sedanu. Naštěstí jemu to došlo už o několik hodin dříve a tak na loď nenastoupil a loudal se celou dobu jenom pár kilometrů za námi. Nejhorší na tom všem prý nakonec bylo, že během cesty Laurenta potřeba jít na velkou, přičemž žel bohu nedisponoval žádnými prostředky, které by mu umožnili dokonat vylučovací akt patřičním hygienickým finále. Nejsem sice botanik, ale pokud bych měl popsat zdejší floru tak bych použil slova jako bodlák, sukulent či kleč a určitě se mnou budete souhlasit, že ani jeden materiál se při výrobě Zewa softies asi nepoužívá, že? Nicméně některé věci se holt udělat musí a tak to naštěstí skončilo jen u sedacího diskomfortu po zbtek Laurentova dne.

Dost bylo pokleslého humoru a pojdme pokrýt pár cestopisných reálií. Torres del Paine je posetý ledovcovýma jezerama tyrkysových barev, obřími masivy žuly a přemnoženymi guanacos (jihoamerická lama). Úchvatnou podívanou je taky let kondora. Bohužel sebou nemám žádné dlouhé sklo a tak mi to budete muset jenom věřit i bez fotografického důkazu. Kupodivu se tu daří i spoustě květinám, o kterých však vim jen, že tulipány to nejsou. Park je nám take nechvalně známy tím, že tu v roce 2005 jeden z českých šikulů škrtnul v lese zápalku tak nešťastně, že půlka parku o velikosti Česka padlo popelem a mrtvé strompahýly tu tak tvoří kulisy dodnes. Alespoň,že se tenkrát našel balík peněz, který ze srdce Evropy připlul na rekultivaci a omluva tak nalezla svou cestu. Polehčující okolností budiž take fakt, že požár tady neni úplná novota a tu a tam se tu objeví i bez přičinění živočišného druhu homo sapiens. Jinak je to vážně parádni kus planety. My jsme sice na počasí zrovna štěstí neměli, ale poslední den precijenom slunce vylezlo a dokázalo nám, že zdejši krajina vážně, abych citoval kamarada Staniqa, "zabiji psy a vlky"! No tak snad příště.