V podvečer soboty 3. 7. 2010 za hlučného zvuku klaksonu zastavil před mým skromným obydlím vůz státní poznávací značky 1P8 86-67. Dveře pomalované florbalovým nářadím se otevřely a z auta vyskočily dvě osůbky s obrovskýma rohlíkama na tváři. Peťa a Dita ve svých dovolenkářských úborech už předesílali, že následující týdny se ponesou v pozitivním letním duchu. Večer jsme uskutečnili válečnou poradu, vyzelenili a vyčervenili pár cizokrajně znějicích nápisů v mapě a ráno už seděli v autíčku směr Náchod.

Překročení česko-polské hranice nám nabídlo příjemné vyhlídky na polskou část Orlických hor, ale ty se brzo změnily na nudnou, plochou a zdlouhavou placku přetrvávajíc až do Varšavy. Za zmínku stojí snad jen bídný stav vozovek a neurvalé chování polských řidičů hraničící s koledováním si o předčasný odchod z tohoto světa. Ve Varšavě jsme jen proběhli nejprofláklejší místa typu Staroměstské náměstí, Palác kultury (dar od bratrů ze Sovětského svazu) a uličky kolem prezidentského paláce. Na bulváru Nowi Swiat jsme si nacpali obličeje pirožkami, posléze se dorazili výbornou točenou zmrzlinou, a ač Varšavou vcelku příjemně překvapeni, jsme již nasledující den koukali z okýnek našeho silničního korábu směrem k litevské hranici.

Tak trochu rozlámáni z auta jsme při cestě zahlédli obchod se sportovním zbožím a jako správnej raubíř se Péťa dožadoval koupě chorbalové meruny. O dvě minuty později už nám paní prodavačka vyndavala Jabulányho (replika míče ze šampionátu v JAR) z výkladní skříně a z nás byli dva spokojení chlapečkové. Chybělo už jen najít plácek, na kterém bychom ho mohli vyzkoušet, a ani ten na sebe nenechal dlouho čekat. V obci Korycin jsme narazili na otevřenou umělou trávu, jež svoji rozlohou perfektně vyhovovala našim potřebám. Po „tréningu“ jsme se šli s místní omladinou vykoupat do nedalekého rybníka a večer zakončili obrovským gyrosem a partičkou žulíků. Vše mohlo po pár pivkách i rozumně skončit, ale po příchodu do motorestu, kde jsme se ubytovali, byl pan majitel jiného názoru. Svoji nezadržitelnou potřebu sdělit nám vše o své dceři žijicí v Americe a o historii jeho rodiny do třetího pokolení podporoval degustací zubrovky, šťovíkovky a podobných na vodce založených meducín.

O půl druhé ranní jsme se s Mácou ještě vrátili na přes ulici umístěné (stále ještě odemčené) hřiště a zkoušeli proměnit penaltu o břevno, trefit bránu z půlky či sestřelit tričko pověšené na vingl. Napůl vystřízlivěni a totálně vysílení jsme nad ránem ulehli ke spánku, jen aby nás o pár hodin později vzbudila panímáma s domácí snídaní. Jelikož tento establišment byl zároveň i řeznictvím našli jsme před sebou něco, co se dá popsat jako řezníkův mls. Tři plátky tlačenky, kydanec paštiky, výběr nedietních salámů, palačinka se zelím, vařená vejce, a podobná zvěrstva dovršil jahodový dort. Znovu nám v uších rezonovala slova majitele z předešlé noci: „Finové, co tady tůdle přespali, říkali, že tadle snídaně jim stačí až do Finska.“ No takovouhle zabíjačku k snídani jsme ještě neměli, ale alespoň ‚talíř řezníka Krkovičky‘ malinko pomohl štěpení alkoholu, tou dobou ještě stále vesele kolujícího v našich žilách.

Z bezpečnostních důvodů za volant sedla Dita a po pár hodinách nás nachytala jako dvě mrtvoly. Péťa seděl vedle, pročítal si leták endiaronu a tvrdil, že je choroš přirostlej k sedačce a já na zadních sedadlech ani po dvou brufenech neměl na víc než pařit na kompu Plants vs Zombies a tu a tam si skuhrnout. Litevsko-polskou hraniční závorou jsme profrčeli bez jakékoliv povšimnutíhodné události a skončili v lázeňském městečku Drusininkai (pracovní název Brusinky). Zde jsme ochutnali studenou polévku z červené řepy (Šaltibarščiai), mletým masem plněné bramboráky (Bulviniai Blyneliai), projeli se šlapohyblivými vozítky kolem budovatelsky stylového akvaparku a navštívili Grutas park, slavné (a kontroverzní) muzeum socialismu oplývajícím sousošími komunistických pohlavárů, soupravou vlaku svého času používanou pro převoz nepohodlných věznů do sibiřských gulagů a dalšími “výstředními“ výjevy. Bizarní podívaná, ale shodli jsme se na tom, že se spíše kloníme k názoru toto panoptikum zachovat jako zdvižený ukázováček budoucím generacím, než ho pomocí dynamitu poslat na věčné časy. Stylovým doplňkem byl také pan vrátný, jež v maskáčích a síťovaném tílku ideálně dokresloval atmosféru a ráz tohoto obludária.

Další den ráno jsme již měli namířeno do hlavního Vilniusu, ale cestou jsme se ještě zastavili v řezbářském muzeu Vejo malunas. Tento stateček u lesa vystavuje lidovou tvorbu mnoha řezbářů z šiřoka daleka, ale největším šlágrem jsou asi důmyslné výtvory pana domácího. Kombinací řezbářského umění, snímačů na fotobuňku a ujetých nápadů nás několikrát od náramě pobavilo. Ješte než jsme zahlídli značku města Vilnius, sjeli jsme si do litevský Červený Lhoty (Trakai). Rozpadající se původní kamené hradby vyspravované fungl novými cihlami, dveře ve světlém dřevě jak od Ikey a střecha jak z reklamy na Bramac nepůsobily jako nejpříkladnější demonstrace citlivé rekonstrukce. Náladu nám ale spravilo setkání s rodilým Vilniusanem Eduardasem Funkou. Bývalý kolega z Londýna nám se svým sečtelým kamarádem Rokasem ukázali největší turistické trháky a objednali stůl na večerní semifinálové utkání Německo vs Španělsko. Místní delikatesu prasečí uši jsme podle místních zvyklostí zalévali Litevskými pivy a večer zakončili noční procházkou zpět do hotelu. Zítra vyrážíme k Baltskému moři směr Kuržská kosa, a pak už opět o zemičku dále, do Lotyšska. Užívejte hezkého počasí a brzy na počtenou.