Rovaniemi se považuje za kulturní centrum Laponska. Laponci (Sami people) jsou původní obyvatelé severní evropy, jež dnes žijí na území Finska, Ruska Švédska a Norska. Tradiční způsob života se vždy točil kolem rybolvou, honu zvířátek disponující kožíšky (bez těch si ve zdejších podmínkách těžko představit boj o přežití) a typický je především chov sobů. V dnešní době se již většina Laponců identifikuje s národností země ve kterých žijí a snadněji je potkáte v šustákovce od adidasu než v jejich tradičních úborech. Naštěstí existuje alespoň místo, kde si můžeme udělat představu jak to tu chodilo ještě před nedávnem...

Articum, je muzeum přibližující nám středoevropským senokřupům život za polárním kruhem. Stálé exibice poutavě znázorňuje vše od živočisné říše, přes lidské snahy o přežití ve zdejších drsných podmínkách až po barvité dějiny této oblasti za druhé světové války. Shlédli jsme krátkou projekci o fenoménu polární záře a hodně nás pobavila výstava na téma alkohol a Finové, humorně demonstrující přístup Finského obyvatelstva k holdování alkoholu. Zajímavé bylo shlédnutí různých forem prohibistické propagandy a její vývoj za plus mínus posledních 100 let. Odpoledne jsme pak zajeli za Santou Klausem do jeho jeskyně plné elfů, sobů a perníků objednat dárky na letošní Vánoce. Než jsme přistáli u něj na klíně a tahali ho za fousy zastavili jsme se ještě u ledové královny v jejím zmrzlém paláci, na kolejovém vozíku jsme překontrolovali dárkovou výrobní linku a u na něčem evidentně frčící elfky (po té co tam málem zbourala krám viz foto) jsme si koupili horkou čikuládu. Po srandovním odpoledni jsme se vrátili na „ubykaci“ a tak trochu se přidružili k švédsko-finské svatební hostině, bujaře se hemžící po celém hotelovém komplexu.

Po dvou dnech ve finském Lapplandu jsme se rozhodli podívat se ještě na jeho švédský ekvivalent a nakonec se nám kola našeho alegorického vozu zastavila až u souostroví Lofoty (Lofoten). Tato pitoreskní změt fjordů se nám představila jako Norsko ze slabikáře a slunečné počasí jenom podtrhlo už tak paradní první dojem. Vesničky oplývajícími kůlničkama sušících se tresek, valníkama plných rybích hlav (exportované do Nigérie) a rybářské muzeum ve vesnici s údajně nejkratším názvem na světě (Å) dostáli svým superlativním popiskům už z cestopisné literatury. Naším zlatým hřebem ale byl výšlap na, respektive pohled z vrcholku nad vesničkou Reine. Půl kilmotrová propast dolů a v ní „modýlky“ baráčků, lodiček a autíček jako namalovaných byla jednoduše dechberoucí. První noc jsme ještě vyplázli nekřesťanské peníze (všichni to víme, ale pro sichr: Norsko je kurňa drahý) za obyčejný hotelový pokojíček, ale na druhý den se nám podařilo narazit na jednoho moc hodného pána. Tento strejda nemluvil ani slovo anglicky a tak naše debata měla parametry rozhovoru dvou svěřenců Jedličkova ústavu po nešťasné konzumaci kyseliny lysergové. Ruce, nohy, škubavé pohyby těla a neandrtálské skřeky nám však za fajn cenu vyčarovali super skanzenovou chatičku s rotopedem, umakartem, majákovýma svetýlkama a tapetama á la NDR 70tých let.

Tento minivzkaz už smolím na trajektu směrem pevnina a tím také začínáme náš sestup do zeměpisných šířek, kde i v tuto roční dobu má výraz “tma” praktické využití. Je mi jasné, že zdejší omladina používá „Ano mami, do tmy budu doma.“ s velikou oblibou a jo, musim říct že to bylo na jednu stranu fajn užívat si denního světla po 24 hodin, ale přecijenom po tom týdnu se už na noc, kdy slunce poctivě zaleze za horizont, řádně se setmí a na obloze se zapnou první letní hvězdičky móóóc těšíme. No nic, zítra bychom rádi do prochladlé horské vesnice Roros (opět UNESCO) a pak už zpět přes Švédsko, Dánsko do Hamburgu. Tam se chystáme opít jak dvě motyky s Cibulkou, poslechnout si Beatles, nechat si v prístavu udělat na rameno kérku s kotvou, velkým srdcem a polonahou děvou a hurá na rodnou hroudu. Tak příště už snad jenom uzavření z Letné. Mějte se fajn a Ahoooj!