Tak jdeme do finále. Hornické městečko Roros i přes své davy turistů stálo za zastaveníčko. Kromě dřevěných domečků v původní architektuře a celkovém skanzenové atmosféře se nám moc líbilo roztomile vypiplané hornické muzeum, oplývající miniaturními modely názorně předvádějící jak principy a postupy s kterými se pracovalo tak i co taková práce tehdy obnášela. Velice překvapující pro nás kupříkladu byly proporcionálně zmenšené hromady vstupních materiálů a hubený pidivýsledek ve formě výsledné suroviny. Neměli jsme ani tušení že kvůli pár kilu mědi, se muselo vykutat tuny horniny, spálit haldy uhlí a porazit k tomu půlku lesa. Inu není divu, že vzrostlejší strom byste marně hledali široko daleko...

Roros byl defacto naší poslední turistickou zastávkou. Následovala už jenom “švédská relý“ kolem kouzelně pojmenovaného města Kungsbacka, kráteru po blíže nespecifikovaném meteoritu a nataženým krokem postupný přesun na jih skandinávského poloostrova. Tam na nás čekala působivá podívaná na Most přes Öresund, ale bohužel v té chvíli se mi rozhodl rozbít fotoaparát a tak tam taky naše fotodokumentace končí. Navzdory drahému mýtnému ale bylo o co stát a nakonec jsme byli rádi, že jsme neskončili na trajektu. V Hamburgu nás bohužel místní hoteliéři řádně vypekli s absolutním nedostatkem postýlek a tak jsme naši nejdelší etapu zakončili až ve starém dobrém Berlíně. Tam za poloviční ceny na nás už čekal sympatickej německej strejda a vyzbrojil nás parádním pokojíčkem s teráskou. Po náročné cestě jsme se rozhodli o den si dovolenhou prodloužit a misto hamburskeho tetování sme se si dali Berlínskou frisbee školku. Ale to už je jenom klasickej příběh dvou kámošů na výletě v nějaké libovolném evropské metropoli.

Nebudu vás nudit. Poděkuji za přízeň. A těším se zas někdy příště Rozloučím sem sečuánským bojovým pokřikem: “Kuuung–sba–kaaaaaaaa!“ :)