Ahoooj. Omlouvám se za drobné zpoždění s publikací tohoto příspěvku zaviněném především nabytostí programu a když už jsem u toho ospravedlnování rád bych ještě přiložil pardůnek všem, co marně čekají na nějaké rozumné fotografické výkony z tohoto výletu. Formát této cesty ve stylu ‘road trip’, velké vzdálenosti a malý časový fond mi bohužel neposkytuje dostatek prostoru pro nějakou poctivější fotografickou práci. A tak v případě že jste tu hlavně kvůli fotkám, doporučuji pro tentokrát zavřít prohlížeč, zapomenout na to že ňákej Vacák existuje a já se pokusím svoje jméno očistit při příští foto-vhodněší příležitosti. No nic, tak to bychom měli, teď zpět k samotnému cestování...

Po doručení Léni do útrob Norwegian Airways jsme díky nedostupnosti lístků na trajekt byli donuceni zůstat v Talinu o den déle a tak jsme si naordinovali procházku po starém městě a večer jsme se pak zbourali v hotelem zdarma poskytované posilovně. Trajekt z Talinu do Helsinek jsme si ukrátili sledováním spolucestujících exotů a luštěním jejich domnělých jmen: Mika Potetajnen aka Máslo Kerkinen byl velice častým jevem. – Finové mají evidentně slabost pro tetovací salóny, vypozorovali jsme. Se zálibou v černou barvu, líčidla a vzezření á la Marylin Mason se ale o slovo hlásil také Paavo Metalin, Trsan Hardkorin a Ozzy Osbornen. Podle skandinávského klišé (viz švédská Abba) ale přesně druhá půlka našeho plavidla byla naopak blonďatá. Tudíž jsme naráželi i na Modro Oka Zlatovlasina v závěsu se jmény Nachlup Pamelin a Patkoun Blonden.
Kromě jmen založených na fyzických vlastnostech, ale na většině palubí dominovala jména relfektující momentální duševní rozpoložení. Všudypřítomný byl Ari Peka Ožralin, Tauno Našrotainen a Kymacel Semattam. Všichni zpravidla vyzbrojeni po dvou platech levného estonského piva a červenými obličeji bujaře reportujíc navrát z dovolené.
Jako obecné poukazovátko nám po tomto slovním cvičení zlidovělo universální adresování: Jarmo Jelitainen.

V Helsinkách, jsme se ještě snažili z pro Dee posledního dne vymáčknout alespoň zevrubnou objížďku městem a návštěvu turisticky nejnavštěvovanější finské záležitosti: Ostrov Suomenlinna. Zde se nacházející pevnost patří mezi chráněnou památku Unesco, ale víc nás zaujaly parádní vyhlídky směrem k evropské pevnině a naprostou bombou bylo prolézt si ponorku Vesikko. Příležitost obejmout si torpédo, lehnout si na palandu o velikosti dětské postýlky a zatočit si periskopem se nám přecijenom nenaskýtá každý den a tak jsme si opět zahráli na chlapečky z druhé A, vyblbli se a vrátili se mamince Dee plně uspokojeni. To už však našemu kulturnímu atašé, vrchní navigátorce, kuchařovi, medikovi, korektorce pravopysu a skvostnému příležitostnímu blábolovi :) (vše v jedné osobě) odbíjelo za pět dvanáct a než jsme se nadáli mávali jsme na letišti bílými kapesníčky v pevném objetí se s Péťou vzájemně utěšujíce. Následovala dlouhá noc, kterou jsme provzlykali do polštářů, žádali po Pánu Bohu vysvětlení a promýšleli sebevraždu, ale po snídani se nám povedlo naše emoce přemoci, vzmužit se a vydat se na další cestu.

Seštelovali jsme si mířidla na oblast známou jako Lakeland a jak už název napovídá, tento kraj má největší podíl na tom, proč se Finsku přezdívá Země tisíce jezer. Se záměrem podívat se na finské léto z pohledu domácích tůristů ubytovali jsme se v kempu u města Kuopio, půjčili si kánoi, začutali merunu, zavstekali se (hlavně já) na minigoflu, poházeli frisbíčko a přečetli kaprlánek té literatůry. Prostě lážo plážo milá Blážo. Toto odreagování nám po té přišlo vhod náseldující den, kdy jsme si to našlápli plnou parou na sever.

Cestu jsme si zpříjemnili několika odbočkami mimo hlavní tahy a odměněni jsme za to byli malebnou krajinou, nalezením Bradavic (školního komplexu, jež navštěvoval Harry Potter) a o pár zpestření přímo na silnici se postaralo i několik sobích rodinek. Za příjemné hudební produkce jsme pak ve večerních hodinách dorazili ze ‚Zemplínské Šíravy‘ (Kuopio) do Špindlerova mlýna = Rovaniemi. Ubytovali jsme se u skokanských můstků a pak už nic nebránilo splnit si jedno malé cestovatelské přáníčko...

Koupili si na benzínce dvě plechovky finského piva Karhu a 4 kilometry za městem jsme našli na zemi nakreslenou čáru. Stoupli jsme si půl kroku za ní, ozvalo se psst, pssst a odbyli si naše polární "poprvé"...