Takže s kyselýma xychtama a post-traumaticky vykulenýma očima jsme dorazili zpět do Indore už o den dřív a rozhodli si svojí hotelovou psychickou újmu vynahradit ubytováním v hotelu Prezident. Opulentní 1000kč na den nám zajistilo teplou vodu a rozumné internetové připojení. Po obojím jsme skočili jak slepice po flusu a pod odmočení a odplavení špindírových nánosů jsme následující den strávili u mejlů a práce zpět domů. Jediným bodem hodným zmínky je večerní návštěva restauračního zařízení. Haha, no spíš nálevny, ale o tom hezky popořadě...

Beji’s family restaurant byla doporučovaná jak v Lonely Planet tak na indickém portálů s recenzemi a jelikož jsme už opět měli za sebou 2 dny vegetariánství prahli jsme po živočišném protejnu. Dle prvních dojmů to však vypadalo, že jsme vyskončili z rikši před nějakým motorkářským barem, ale nenechali jsme se odradit. Uniformovaný doorman nám úslužně otevřel dveře a my nesměle vpluli dovnitř. V tu chvíli celý bar stichnul a všechny zraky spočinuly na našich zaražených postavičkách. Rozhlédli jsme se po provozovně a na sucho polkli. Malej zavalitej vrchní s cigárem v hubě, pidlovokej pingl a pár štamgastů stálo kolem baru. Zbytek tvořily stoly a boxy se 100% chlapskou společností. Koukli jsme se na sebe a nejistě se posadili k jedinému z volných stolů. Etiketa neetiketa tentokrát jsem seděl zády ke stěně já a teprve když jsem usedl a začal potkával pohledy, co na nás celou dobu visely, začaly prostory opět plnit konverzace hostů. Číšník „Ostříž“ byl okamžitě u nás a na náš dotaz, zda není problém, že je přítomna dáma, jsme byli ujištěni že se nemáme čeho bát. Ostýchavě jsme se tedy navečeřeli a když skončily dvě deci-skleničky pálenky (běžně křížující prostory podniku v nezkutečně krátkých intervalech) na našem stole, pochopili jsme, že se chce sousední stůl se dvěma podroušenými Indiány ve středním věku (i přes svoji neznalost anglického jazyka) kamarádit. Začala dlouhosáhlá výměna drinků a jídel. Opět jsme v místních asi vzbudili lítost (vzpomeňte na svatého muže z Maheshwaru) jelikož za nás byla celá naše večerní útrata uhrazena našim nově zpřáteleným stolem. Výměna drinků vystřídala výměna bankovek. Tentokrát jsme si prosadili svou, poděkovali jsme a s křečovitým úsměvem a pohledy přes rameno restauraci svižnějším krokem opustili.

To bylo z centrální Indie vše a tak jsme se ranním letem přesunuli do ostrašovaného Dillí. Na bleskovou prolídku jsme měli jedno odpoledne a tak jsme si pronajali hotelového řidiče a objeli to co nám přišlo nejzajímavější a co se v limitovaném čase dalo stihnout. Humayunova hrobka nás příliš nenadchla, Lotusový chrám byl zajímavý jenom jako pozoruhodný útvar z vetší vzdálnosti a záhadu už 2000 let nekorodujícího železného sloupu vedle nejstarší indické mešity a macatýho komínu (pardon 73m vysokého minaretu - Qutb Minar) se nám rozlousknout nepodařilo. Opět jsme si potvrdili, že velká města jsou ve většině připadů dvojnásobně peněz a polovina muziky. Druhý den ráno (tedy dnes) jsme si přivstali (budíček zvonil v 1:30) a v půl třetí už stepovali v odletové hale směr Andamanské ostrovy. Nicméně mlha za kterou by se ani Rákosníčkovo rybníček Brčálník nemusel stydět náš let o pár hodin odložila. Teda je 9 hodin a my sedíme před nástupem do letadla a doufáme, že náš let nespadne do kategorie „zrušen“, jelikož to tu lítá z repráků hlava nehlava. Nicméně aspoň jsme stihli dohnat naše blogové resty. Mejte se fajn a držte nám palce. ;)

P.S. Omluvte prosím sníženou kvalitu fotodokumentace. Inu kde nic neni, ani foťák nebere.