Na závěr naší indické ságy jsme si chtěli dopřát čtyřdenní odpočinkovou dovolenou na Andamanských ostrovech – bílé písčité pláže, teplo, průzračné moře... Bohužel i cestování, které je většinou příslibem dobroduržství, poznání a něčeho nového, má své stinné stárnky. My jsme se o tom přesvědčili jednoho mlhavého rána na letišti v Dillí, odkud jsme vyráželi za teplem. Kromě nekřesťansky brzkého budíčku (1:45) šlo vše hladce. Vzlétnout jsme měli v 5 a ve 4:50 jsme už byli všichni připásáni ke svým sedačkám pomalu se připravujíc na dotažení spánkového deificitu. Dalších 90 minut jsme se však nehli z místa, ale vzhledem k tomu, že naše letadlo bylo s jednou zastávkou v Bhubaneswaru (nevýznamné město) přímý let na Andamany, nedělali jsme si ze zpoždění velkou hlavu. Ta se nám začla zvětšovat až poté, co se z palubních reproduktorů ozval pilot se sdělením, že kvůli mlze nemůžeme vzlétnout, že tedy evakuujeme a do dalšího avíza zůstaneme v odbavovací hale. Výstup z letadla přes „arrivals“ (přílety) znamenal novej security check (proboha proč?), což byl nad ránem zbytečný vopruz. Odlety ostatních linek na světelné tabuly probíhali podle všeho v pořádku, jen tu a tam se něco odložilo, věřili jsme, že jde jenom o nepříjemnou několikahodinovou prodlevu. Alespoň jsem dopsal blog (viz minulé ohlédnutí), říkal jsem si.

Bohužel. O dalších 6 hodin později, zhruba v 11 hodin místního času, se nám rozšířili zorničky při zjištění že náš let byl zrušen. Jelikož byla naše dovolená časově dosti omezená (4 hodiny letu pro 4 dny na ostrovech) začala hra o čas. Kruciální bylo dostat se co nejrychleji na přepážku a doufat, že se ještě vejdem do nejbližšího možného letu a naše dovolená tak nebude ohrožena. Indové ale bohužel nemají ve své DNA schopnost řešit věci rychle a efektivně. A tak dokázali vykouzlit z původně jednoho 4 hodinového letu bezmála 36 hodin stressového cvičení plného tvrdého vyjednávání, emocionálního vydírání, vyhrožování a nekonečné frustrace a únavy. Nepřeju to nikomu zažít, tak Vás toho ušetřím a jen fakticky poznamenám, že se nám dostalo jednoho letu do Kalkaty těsně před půlnocí, pak klimbání v záklonu s hlídkováním (už z Dillí se k nám připojili Saša a Nasťa = ano klasičtěji pojmenované Rusy bych dohromady nedal, ale je to tak) a konečně ranní let na kýžený Port Blair – Hlavní město Andamanských ostrovů. Pak už jenom 4 hodiny čekání na trajekt (to už bylo v pohodě - mámé jógomatky a tak jsme se vykydli do stínu vedle nástupní haly v přístavu) a po další hodině a půl už jsme líbali půdu tak těžce vydřeného ostrova Havelock.

Co se stane na Havelocku zůstává na Havelocku a tak omezím můj report na to, že já jsem si nemohl odpustit několik ponorů ve zdejších optimálních potápěčských podmínkách. Linda nezůstávala na břehu a tak jsme viděli obří želvu, chobotnici, murény, barakudí školku, dvojci mořských hadů, skvadron humrů a kvanta akvarijních rybiček, jimž se na korálech moc daří. Za 3 dny se toho moc stihnout nedá, ale parádně jsme si to užili. Perličkou na konec byl pak návrat „sea planem“ - takovým tím letadýlkem s lyžičkama, respektive plovákama. Na ostrově panovala spousta mýtů ohledně tohoto alternativního druhu přepravy z ostrova na ostrov, a tak jsme byli mile překvapeni, že před odletem šlo vše hladce a letadýlko pro nás přilétlo na čas (skoro). Vzlétat 8mi místnou Cessnu přímo z hladiny poklidného zálivu byl nezapomenutelný zážitek. A za ušetřený čas a případný vopruz (jetty -> trajekt -> přístav -> rikša -> letiště) jsme byli vzhledem k navazujícímu letu do Mumbaje, naší cílové stanice v Indii, moc rádi.

Mumbaj nám sedla. Samozřejmě je to velký město se svými klasickými neduhami (víc otravů a špíny), ale díký své poloze (na poloostrově sahající do indického oceánu) má daleko lepší klíma než například Dillí. Taky působí daleko pestřeji, rozverněji a bezpečněji. Staré budovy za které by se ani Harry Potter nemusel stydět se tu tyčí vedle těch moderních. Audi Q7 si tu třou blatníky se starými Premier Padmini, jež I přes svůj požehnaný věk pořád tvoří značnou část místní taxi flotily. Narazíte tu na lidi oblečený od hlavy až k patě od předních západních designerů tak i na umouněné čertíky prodávající bič a káču na ulici. A kupodivou to celý tak nějak funguje. Nepůsobí to jako pěst na oko, jak by se mohlo na první pohled zdád a dá se říct, že tomuto městu ošumtěnost sluší. Z hledisko cestopisectví jsem však těžce pohořel. Místo zlatého finiše a slávy zasloužilého fotoreportéra jsem se dočkal potupného upotřebení jako asistent nákupčího šopoholíka = vrchní podržtůto / příležitostní dávejbacha. Z fotek tedy opět nic není a aby toho nebylo málo tak mě ještě nakonec zájezdu potrestal sám velký Šíva za moji vstřícnost a sebezapření při svolení k používání klimatizace během noci vedrumřivé Lindě a tak se domů vracím majestátně s pašmínou kolem krku, s rypákem klauna Krustyho a s rýbou trám. Linda má spálenou půlku zad, došli ji žiletky a blouzní po teplé vodě. Čas se vrátit. Hleďte komedianti se vracejí!