Poslení destinace na našem japonském výletě byla Osaka – město nákupů, restaurací a nočního života. Proto jsme se tu věnovali převážně těmto činnostem. Já zde koknečně ochutnal stejk z krávy, jejíž životní by mohl závidět kdokoli z nás (vytříbená biostrava, denní masáže, pouštění nahrávek Wolfganga Amadea) a Linda se zabavila na kilometrech dlouhých zastřešených nákupních třídách.


Tři týdny utekly jako voda a my sedíme v letadle do Istambulu. Dobrá to zpráva pro naše chlupatý neřády a Marušku se Standou, co nám je doma opatrují. Zdravíme všechny čtyři! Posledním příspěvkem se pokusíme shrnout vše, čím nám Japonsko přišlo jiné, divné, zajímvě nebo jenom pozoruhodné.


Taxi
Pro někoho zvyklého na české taxikářské prostředí, to bude znít jako pohádka, ale... Taxikáři v Japonsku nekradou! Všude mají jednotnou uniformu zahrnující bílé rukavičky, řidič slečny Daisy hadr. Samotná auta jsou pak vyvoněná, odekórovaná (lehce nevkusnými, ale vždy čistými) bílými krajkovými potahy. Sazebník je v celém Japonsku jednotný a kupodivu srovnatelný s cenami u nás. Auta (většinou z hranaté z 80.let) navíc disponují automatickým otevíráním a zavíráním zadních dveří! Takže mávnete, on zastaví, otevřou se vám dveře, vy naskočíte , ony se zas zavřou... A nejlepší přichází nakonec: taxikář v cíli zásadně nepřijímá diškréci. To byste ho urazili!


Jízdní kola
Ta jsou tu všude. Co bylo zprvu trochu zarážející je fakt, že nejezdí po silnici, ale po chodníku. A to všude kolem vás. A rychle. Jezdí tu všichni včetně dámiček na vysokých podpadcích v Burberry kabátku a s LV kabelčičkou.


Roušky
Pod rouškou skrývá svůj obličej odhadem 50% obyvatel. Jejich důvody, jak jsme se dočetli, jsou různé – od hygienických (nechtějí nakazit ostatní, když na ně něco leze), chtějí schovat nedokonalosti v obličeji či si myslí, že jim to prostě sluší. Je nepochopitelné, že roušky nesundavají ani v horách či v lese, kam se běžně jezdí nadýchat čerstvého vzduchu... Tento jejich zvyk jsme tak nějak úplně nepochopili.


Obchody
Nakupování v Japonsku je prostě radost. Snad poprvé v životě jsem měl pocit, že moje peníze si kupují nejen daný artikl, ale i respekt prodávajícího (a bylo jedno jakou blbost si zrovna pořizuju). Prodavačky berou bankovky zásadně do obou rukou a ukloní se u toho. Veškeré zakoupené zboží vám krásně zabalí a vždy se zeptají, jestli to nemají zabalit extra krásně pro případ, že je to „presénto“. Veškeré balení trvá asi 5 vteřin a pak vám tašku vynesou až ven z obchodu, asi 15x vám poděkují a klaní se u toho tak, že se čelem téměř dotýkají kolen. To dělají do té doby, než se vám ztratí z dohledu. Lin tomuto chování jen ztěží odolávala a tak naše kufry dole v podpalubí praskají ve švech pod tlakem všech těch nesmyslů. :)


Auta a technická vyspělost
Možná je to naše budoucnost, a za 10 let budeme všichni jezdit v hranatých „nákupních vozících“ ve tvaru kostky na elektrický pohon... Teď nám to ale připadalo, že se na Japonsku podepsaly několikery ekonomické krize, a že tak ztratilo své „high-tech“ momentum. Auta „bez koulí“ nebyla jediné překvapení...


Smrkání na veřejnosti
Není to takový tristní prohřešek, jak je psáno ve všech průvodcích, ale stejně jsme se drželi na uzdě. Jen v jednom hotelovém lobby jsem rozesmál skupinku starších japonských turistů. Jinak to všechny nechávalo chladnými. Za smrkajícím alergikem se na ulici ani neotočí. Co je tu ale naopak než u nás, je hlasité srkání v restauracích. Je to projev toho, že vám chutná, a tak se srká o sto šest.


Čestnost - nepokradeš!
Na venek se Japonci tváří mile, úslužně a čestně, tak jsme se rozhodli je trochu otestovat, jestli takový opravdu jsou. Jeden nejmenovaný člen naší výpravy (Lin to nebyla) nechal v Kanazavě na nádraží peněženku (občanka, platební karta a 60 000 yenů). Účelem celé zkoušky bylo kolik, jaké a popřípadě jestli vůbec nějaká z těchto cenností se nám ještě někdy vrátí. Abychom úspěšnému výsledku malinko pomohli, nahlásili jsme naši „ztrátu“ na Kyotské policejní stanici. Mimochodem to byl taky super zážitek, protože celá stanice podobající se pracovišti Demsey a Mc Beasová uměla dohromady asi tak dvě desítky anglických slov a já zhruba stejné množství v Japonštině. Naštěstí pomocí internetového překladače, mapy, našeho itineráře a dalších propriet se nám podařilo celou záležitost zdokumentovat.


Pro minimalizaci eventuelních ztrát jsem většinu prostředků na kartě (až na pokusných 2000Kč, abychom věděli jestli kartu někdo pokusí použít) převedl mobilem na účet mé nastávající a zbývalo už jen čekat na výsledek experimentu. No nebudu vás napínat, výsledek předčil i naše růžově pozitivní představy o japonské společnosti. O dva dny později nás na recepci hotelu čekalo vyjádření policie, že se peněženka včetně všech dokladů a hotovosti (v plné výši) našla! A že pokud souhlasím se zaplacením poštovného, celá peněženka by na mě mohla počkat v hotelu na naší další zastávce v Hiroshimě. Co dodat. Možná jsme jenom narazili na jehlu v kupce sena a zbytek šikmookýho obyvatelstva by se zachoval jinak, ale já a má „obrýlená kolegyně v bílém plášti“ po mém boku se spíš přikláníme k teorii, že to asi taková náhoda nebyla. Ostatně několikrát už nás místňáci odzbrojili svojí slušností a laskavostí. Dobře to ilustruje třeba Lin na frontách na veřejných záchodcích, kdy je samozřejmostí, že když dojde toaletní papír, ta dáma, co má ubrousky, je nabídne všem ostatním. Posléze dojde na vzájemné se pouštění dopředu, zřejmě podle výrazu nutnosti v obličeji. Kéž bychom se jenom z části dokázali doma inspirovat a chovat se k sobě na ulici alespoň o malinko líp...