Koyasan je Mekkou Japonského buddhismu. 800 metrů nad mořem mezi 8 vrcholama (symbolizující 8 listů květu lotusu) se na malé ploše nalézá více jak 50ka posvátných chrámů, univerzita a největší kamenná zahrada v Japonsku. V 8. století sem z Číny přišel mnich jménem Kukai (také známý jako Kobo Daishi), který zde (dle báje za doprovodu černého a bílého psa) založil první klášter a de fakto tím započal náboženskou větev, kterou dnes známe jako Zenový budhismus. Ten si za pár století našel cestu k velké části obyvatelstva a v míru koexistuje s původním „pohanským“ Shinto náboženstvím v japonské společnosti až dodnes.


Po 1000 a jednom vlakovém spoji nás do sedla Koyasanu konečně vyplivla zubatá lanovka a na konci lampičkové áleje nás už očekával holohlavý mnich v prostém rouchu. Ubytování v klášteře naplnilo naše očekávání - jednoduché, čisté, ale studené pokojíčky se společným sociálním zařízením a horkými lázněmi (s omezenou otevírací dobou) v rozsáhlém bludišti chodeb. V takovémto zařízení jedete podle daného rozvrhu: Striktně vegetariánská večeře se servíruje na pokoj, po večeři koupel, pak vám rozestelou futony, v 11 je večerka a v 6:30 (!!!) už jste součástí ranní modlitby. Mezitím vám mniši nekompromisně zabalí futony zpět do skříně a tak, když se po modlitbě vracíte na pokoj posnídat, můžete akorát zamáčknout slzu v oku a přijmout fakt, že chybějící hodiny spánku jen tak nedoženete. Přes den je pak volný program.


Modlitba je dobrovolná a ze zvědavosti se jí mohou zůčastnit i takový neznabozi jako jsme my dva. Vypadalo to zhruba následovně: Plešatej strejda v temné, kadidlem provoněné místnosti dokola odříkával slova jako „gingo, genki a shikoki“ a každej 10tej verš prásknul paličkou do gongu. Do toho ostatní přihlížející kolem nás vstávali ze svých míst a postupně přistoupovali k obři knížce, co evidentně pamatovala Šemíka když byl ještě hříbě. Tam se poklonili, třikrát mezi prsty vzali špetku vonné směsi a hodili ji do kadidla. Nakonec se s rukami v modícím sevření dlouze uklonili a vrátili se na své místo. Po 20ti minutách sezení na zemi už nám drobné protažení přišlo taky vhod, a tak jsme si to zkusili sami. Pak zpěv zrychlil, párkrát se ještě uhodilo do gongu, všichni jsme se uklonili a bylo po všem.


Odpoledne už ustal vytrvalý déšť a my mohli končně vyrazit na průzkum Okunoinu – rozsáhlého 1000 let starého cedrového lesa, na jehož konci se nachází působivý chrám, Kukaiovo mauzoleum a nejžádanější místo posledního odpočinku v celém Japonsku. Toto místo je považováno za posvátné a jednotlivci, rodiny, ale i firmy si zde za horentní sumy kupují urničky, místa či celé hrobky a věří, že jim to přinese štěstí a prosperitu. Při procházení se vám tak naskýtá zvláštní podívaná, kde vedle rodinné hrobky najdete šutr popsaný logem firmy Panasonic anebo kamenenou skulpturu ve tvaru kávového šalku místního kofejnového koncernu. Po setmění se pak rozsvítí lampičky lemující cestu zpátky a celé místo nabývá ještě působivější atmosféry. O tu ale moje drahá polovička po připomenutí pár hororů nestojí, a tak utíkáme domů na další vegetariánské pré.


Být v Koyasanu ještě o den déle, asi bychom se taky stali svatými a naše exkrementy by z té vegetariánské stravy zprůhlednili. A tak raději opět nasedáme na lanovku a ujíždíme do Osaky – tentokrát Mekky nočního života a nakupování! A také poslední zastávky na našem japonském výletě...