Zdravime z kraje Butche Cassidyho a Sundance Kida! Respective z oblasti, kde tahle vykutalena dvojka stravila posledni etapu sve bambitkarske kariery. Ale to uz zase predbiham. Nejprv jeste o poslednim dnu v Uyuni a kouzelne ceste dolu na jih...

S vedomim, ze nadchazejici nocni cesta vlakem asi neboude patrit k nejpohodlnejsim jsme si rano malinko prispali, ale bohuzel  ani to nepomohlo Honzikovymu zazivacimu traktu vyporadat se s salkem mistniho kafe s mlickem (presneji mlikem s kafem) skonzumovaneho predchozi odpoledne. Vyhozeni z hotelu a oslabeni laktozou pochybnych kvalit jsme stravili vetsinu odpoledne valejic se po lavickach mistniho namesticka stridajic se s Rossio, kdo se pujde projit a kdo zustane do bileho Mortiska ladovat leky a lit vodu. K pozdnimu odpoledni uz se mu ale malinko ulevilo a tak jsme se sli jeste projit do posledni neprozkoumane casti Uyuni. Bez vetsich zajimavosti to ale po slabe hodce Rossio s Mortiskem vzdali a ja jsem se jeste chvili bincal poloprazdnymi ulickami. Po chvili sem narazil na bandu par cipisku kopajic do onoho znameho kulateho nesmyslu a tak jsem si opet neodpustil neztrapnit se pred lokalnim obyvatelstvem... o:)

Tentokrat to bylo malinko tezsi, protoze pouze jeden clovicek z mancaftu mi byl nad pas (a to jeste byla holcina). No jo znate to nekdy si holt clovek potrebuje zvednout sebevedomi a pak to holt odnesou ti slabsi (mladsi) ... o:) Samozrejme, delam si srandu, ale neverili byste jakou radost udela kdyz si clovek necha parkrat dat housle nebo jinak ze sebe udela kasparka. Uyuni uz je malinko nize a tak by si i bylo dychalo lepe, ale bohuzel povrch naseho chorbaloveho hriste (rozumnej prasnou ulici) a teplota vzduchy vyjadrena citoslovcem "brrrrr" ani tentokrat nedovolili plne vyuziti me epesni fyzicky a tak jsem po pul hodince vymenil cutaci merunu za fotoaparaticky aparat. Moji novy kamaradi nepatrili k tolik frekventovane skupine rodici naprogramovanych vyberacu gringo kapes a navic asi tvrde vydobyta duvera (rozumej opakovane ztrapnovani se) mi pomohla cvakat kolem sebe o sto sest. Nezbytnosti samozrejme byl uz dobre zabehnuty postup vycvak a ukazka vysledeku ke chronickemu pobaveni publika. Vetsinu casu jsem mel fotak v ruce ja, ale v jednu chvili ho na svou zadost dostal nejstarsi klucina z tlupy. A tak i pres drobne kompozicni nesrovnalosti (vtip, humor, hahaha) mnohokrat dekuju a vzdavam uprnimny hold Pedrovym prvnim pokusum. I s mymi velmi omezenymi znalostmi spanelstiny jsme se takhle dovedli bavit az do zapadu slunce.  Az s ubyvajicim svetlem jsem si vsimnul, ze jsem objektem zajmu i starsich obyvatel ulice, ale po blizsim prozkoumani jsem s radosti zjistil, ze pouze v tom pozitivnym smyslu. Vybrar jsem si jednu usmevavou mamiku s minikramkem, s rychle nalezenym slovickem "caramelos" (sladkosti) jsem ji vrazil do ruky 10ti bolivianovou bankovku a ukazal na dav skrcku za sebou. Nez jsem si zbalil sva fidlatka prisli se se mnou rozloucit s megalizatkama v puse a tak jsem si potras jejich upatlanyma tlapkama a hura za Mortiskem s Rosio...

Po vereri uz na nas cekal pristaveny krca-vlacek a po nastupu jsme z uzasem zjistili ze bolivijska stredni trida (salon) dispnuje mezi sedackami vice mistem na nohy nez dvakrat tak draha jizdenka (trida ejechutivo). Televize promitala to same a tak jedinym rozdilem bylo nevyfasovani housky s koleckem salamu a 0.187ml lahvi kokakoly. :) Puvodne jsem myslel, ze si ve vlaku malinko schrupnu, ale nakonec tuto ulohu uspesne prevzal chudak oslabeny Mort. Po hodce prevalovani jsem rezignoval, rozhrnul si okeni zaclonu a co se prede mnou otevrelo me udrzelo s ocima dokoran po cely zbytek cesty. Vytahl jsem Ipoda, vydoloval par melancholickych alb a po 4 hodiny jsem vydrzel civet na dramaticky se menici krajinu a zarive hvezdne nebe nad ni. Bylo jen par dni po uplnku a tak jemny odstiny krasne ozarovali kanony, planiny, pruseky, osmela staveni ci neuveritelne rozlehle hrbitovy. ... Bohuzel to se svetlem (a vlakovym kodrcanim) na fotky nebylo a na slovni popisovani by nestacila samotna blogokapitola, ale dvoumamama slovamama - MOOOOC PUSOBIVY!

No rano jsme meli s ubytovanim stigro a vetsinu dne jsme pak prospinkali a stravili zarizovanim provoznich zalezitosti a spradani dalsich planu... Mortisko uz opet vypadal k svetu a tak nam nic nebranilo objednat si na druhy den projizdku krajinou na sedlach argentinskych hrebcu... Den zacal dobre kolem dvanacty jsme nasedli na nase nove kamarady. Rossio vyfasovala klysnu Julii, Mortisko osedlal sediveho hrebce Rozalina a na me pripadl mladej a neklidnej Bronko. Nikdo z nas nemel s jizdou na koni zadne vaznejsi zkusenosti, ale to nevadilo nasemu pruvodci v tom, nechat nas bezprizorne bez instrukci. Tak jsme si tak nejak sami nasli "brzdu a plyn", po hodince nabyli malinko jistoty a nez jsme se nadali ocitli jsme se s Mortiskem pres cval rovnou v plnem trysku. Adrenalinzuuuuuzo! Zpomalili jsme, a po sotoline mezi kaktusy jsme si zacli zpivat nejvetsi pecky z Limonadoveho Joe. V tu chvili to vypadalo, ze k idilce uz nam chybi jenom potkat a hezky po indiansku (omakalamuhopotajnu) pozdravit Vinetoua, "osud" nam den naplanoval jinak.

Po par hodinach se Rossio na ostrym slunicku neudelalo dobre a tak jsme to na chvili zapekli ve stinu, zacli do ni lit vodu a doufali, ze se vse po chvilce srovna. Bohuzel se to odebralo opacnym smerem a po pul hodine uz chudak Rossio nekolikrat vyklopila obsah zaludku a mela problemy vypustit z ust jedinou hlasku. To uz jsme vedeli, ze nema cenu nic riskovat a zacali jsme honit jak ji co nejrychleji dostat zpatky do mesta (nemocnice). Se stestim jsme nasli auto a ukecali ridice. V te chvili jsme se bohuzel museli rozdelit. Mortiska jsem s Rossio nalozil do auta a sami jsme si nasim pruvodcem rozdelili 2 nadbytecne kone a pokracovali korytem reky zpatky do Tupizy. Musim rict, ze ze zacatku jsem mel z Bronka velky respect. Moje ostychave povely ten cerny 4-lety chuligan nebral nijak vazne a do jiste miry by se dalo jeho chovani popsat jako: Delal si co chcel a me bral jenom jako nove vyrostly bedar na zadech.  To se, ale zmenilo kdyz uz jsme byli jenom ve dvou. Ferdinando (pruvodce) si mel vzal malinko do parady a spolecne s fotakem (jako vybornou ucebni pomuckou) me po 4 hodinach naucili jakous takous techniku. Fotak, ktery jsem mel na krku ci pres rameno mi totiz ostrou ranou do zad, brady ci jineho citliveho mista velice citelne naznacil, ze momentalne nejsme s Bronkem v uplne harmonii...

Nejhutnejsim momentem nasi zrychlene cesty zpatky bylo asi nase zapadnuti do hlubokeho bahna, kdy uz bylo zrejme, ze se z toho Bronko se mnou na zadech nedostane a tak jsem se nasledujicich 50 metru brodil po kotniky ve cvachtaci a ne zrovna parfumovane hmote tahnouc sveho Hatatitlu za sebou. Jinak teda po 30ti kilometrech vselijakych povrchu a scenerii jsme poslednich 45 minut cesty zvladli za 15 a tak se svoji vrozenou skromnosti jenom poukazu na nesporny fakt, ze dat mi do ruky "vincestrovku" tak me od Old Shatterhanda nepoznate!

No nic. Tak s komicky cvachtajici obuvi jsem dorazil na hotel a s ulevou jsem si vylslechl Mortiskovu verzi odpoledne. V nemocnici Rossio respektive Mortovi (Rossio byla jeste stale nefunkcni) rekli ze slo pravdepodobne o uzeh a ze existuje podezreni na slabsi verzi anemie. Vyfasovali predpis na glukozu a vitamin B. Honzik musel s receptem do centra (v nedeli vse zavreno) a zpatky do nemocnice aby ji tu glukozu rovnou pichli. Po pul hodince spanku ji nalozil zpatky do Taxiku a hura do postylky na hotel. A tam Sipkova Ruzenka spinka do tedka... Drzte ji prosim palecky at se ji to brzo srovna a my muzeme pokracovat v nasich vykutalenych cestach.

P.S. Omlouvam se za tenhle roman. Pirste se pokusim udrzet to na uzde (po dnesku uz bych s tim mel mit nejake ty zkusenosti :) ...