Ahoj vsi! Tak dneska to bude cele jenm o nasem 1500km dlouhem presunu z Tupizy do Santa Cruz. Hned pri nastupu do autobusu v Tupize jsem vedel, ze tato cesta bude nezapomenutelna. Vyfasoval jsem sedadlo v ulicce, jehoz pulka byla jiz pred mym prichodem okupovana cca 1/2 sedaciho ustroji postarsi zeny. Po blizsim ohledani mista jsem zjistil, ze na teto situaci se nepodileli pouze tukove zasoby majitelky, ale i (tady v bolivii klasicky) 1 metr ctverecni (teda spise hruskovy) vak naladovany v prostoru urcenem pro dolni koncetiny pasazera. Tento stav mel za nasledek ze babiciny spajsky zabrali misto urcene pro me ubohe nozicky a tudiz jsem se po usazeni (da-li se to tak nazvat) ocitl v bizarni poloze. Nohy v ulicce a telo v 45 stupnich smerem k me mile spolupasazerce. Snazil jsem se opatrne naznacit nevhodnost me konstelace, ale jako odpovedi se mi dostal pouze bezzuby skleb, cirou intuici vyhodnocen jako usmev. Uz tehdy mi melo dojit, k cemu takova to figura dospeje, ale zmozen unavou jsem po pulhodince usnul a az kolem pul noci jsem se probudil na nejvetsim prsu v jihozapadni bolivii!

Vyskocil jsem a zacal se omlouvat, ale pani "Metrackove" to ocividne nevadilo. V tu chvili jsem si vsimnul rachtajiciho hrnce nebezpecne se kynklajic nad mou hlavou. Zvedl jsem se a baterkou zacal, bez uspechu, hledat bezpecnejsi uloziste a tak jsem ho pouze zarval jak nejhloubeji to slo. Do toho se babca rozhodla, ze si musi neodkladne neco vyrikat s pani pres ulicku a jejich debata se ani pres moje protesty nezastavila az do pul ctvrte rano. Nas autobus, pravdepodobne pamatujic bolivijske planiny jeste z dob, kdy se na nich probihali teranosauri mel jednu originalni vlastnost. Kdykoliv autobus najel na sutr (co pri kvalite silnice, pardon, polni cesty bylo dosti frekventovane) okynko pred nami se do pulky samovolne otevrelo a meteorologicke jevy typu zima ci fizykalni fenomeny jako oblacky prachu se nam prisli posadit do obliceje. Mooooc hezky. :)

Nic mene po 13ti kostilamajicich hodinach jsme dorazili do prvni prestupni stanice Potosi. Potosi je zname hornictvim, ale mi meli namireno jenom pozdravit Rossiinu teticku s rodinou (dohromady asi tri desitky lidi o:) a hura do nedalekych (tady velmi relativni pojem) termalnich lazni. Ty byli fajn, ale nez jsme se nadali uz jsme byli opet na ceste dal. Tentokrat v aute, ktere nas melo prepravit do 200km vzdaleneho Sucre. Hehe duraz je zde na slovicku "melo"!!! Az kdyz jsme za sebou zabouchli dvere, zacli jsme si vsimat nadprumerneho poctu automobilovych anomalii. Hned na zacatku nas prastil pres frnak intenzivni pach benzinu, po prvni zatacce nas prekvapilo ne prilis povzbudive rachtani z oblasti praveho predniho kola a obraz zkazy dokreslovala obrovska prasklina uprostred predniho skla. Pocit jistoty nam na druhou stranu dodala velka samolepka Snoopyho na volantu a rulicka toaletniho papiru nasazena na rukojet radici paky. Bohuzel ani Snoopy ani toaletak nas neochranil od neodvratne katastrofy a tak jsme po 20 minutach jeli do kopce na jednicku (podle mortova fundovaneho nazoru tak na 2 valce) a po pul hodce uz jsme stali na kraji silnice s ridicem s hlavou v motoru. o:) Po chvili zvedl telefon, zavolal a ubezpecil nas, ze pro nas brzo nekdo dojede. Tak se take stalo, ale slovicko brzo bych zde pravdepodobne nepouzil. Behem cekani na naseho spasitele jsme meli jedinecnou sanci prozkoumat nas vuz dodatecne a tak muzu zminit dalsi neduhy jako chybejici vnejsi zrcatko u ridice, vymlacena predni svetla (de fakto hole zarovky) ci dvere u spolujezde, jez sli otevrit pouze zvenku = hezky stahnou okynko a otevrit si venkem... :) Nicmene po hodince a neco dalsi ridic opravdu prijel a zbytek cesty z Potosi do Sucre uz probehl ve stylu nocni rychlostni zkousky Colina Mc Rae.

Sucre je konstitucnim hlavnim mestem Bolivie (adminstrativnim je La Paz) a tak jsme se po moc prijemnym vyspinkanim v te uzasnenm objektu, kteremu se rika "postel" jsme stravili den prohlidkou mesta. V podvecer uz jsme opet nasedli do te osklive plechove konzervy a hura zdolat nasi posledni 15ti hodinovou etapu do Santa Cruz. Tato faze by byla pro pomyslne techniky rallyoveho tymu opravdovym oriskem, protoze jsme krome snehu vystridali snad vsechny mozne povrchy. Opet pres polni cesty ci panelovku az po asfalt. Krizovym momentem bylo, kdyz jsme se v jednu hodinu rano zasekli v megaprasnych horskych vraceckach. Kamenem urazu byl obrovsky nakladak  (s x tunamy dreva na valniku) marne se snazic vyhrabrabat v silne vrstve prachopisku do strmeho kopce. Nakonec pomohlo odstraneni kol z jedne ze zadnich naprav a tak jsme se po hodine a pul opet hnuli z mista. Zpestrenim provazejici celou dobu stravenou v busu byla dvojce retardovanych, troufnu si odhadnout tak 15ti letych divenek, ktere o sobe v pravidelnych interalech davali vedet desivym jekotem. Bohuzel spoustec tohoto mysteriozniho jevu se nam nepodarilo zjistit a tak jsme tyto nstastne operni penice s vetsimi ci mensimi uspechy snaseli az do rana...

Anyway! Tot vse co se tyce cestovanim busem! Ted uz hezky jenom posledni dva dny v Santa Cruz a pak uz nas ocelovy ptak vezme zpatky do Peruanske Limy, kde budeme mit jeste den na rekonvalescenci pred navratovym letem pres Atlantik. Mejte se fajn a priste z Limy uz teda asi naposled!

:x