Zdravim vsechny zpriznene mysli a po male odmlce se opet vracim do sveho blogerskeho kresilka, tukam na pomyslny mikrofon a rozvecuju svetilko s napisem “On air”. Tentokrat v trochu jinem formatu i sestave, ale doufam, ze tento fakt pouze prispeje ke zvyseni kvality meho vysilani a nezklouzne k nudnemu “krmeni” cizi dovolenou. Tak jdem na to. Na programu jsou 4 tydny prejezdu Spojenych Statu Americkych ze zachodu na vychod a sestava je: Pan Tata Vacovsky, ”Dolph Lungren” Pokornak, Jarda ”Vodak” Kantoru a moje uprdenost. Zaciname vyzvednutim vozitka na zapadnim pobrezi (LA) a plan je vymenit ho za letadlo na vychodnim (NYC). Vse mezi je zatim velky tucny otaznik.

Zdravime z L.A. Let jsme prezili. Jarda sice dlouhe lety nesnasi zrovna nejlepe a tak 10 z 11ti hodin propochodoval kolem letadla, nastudoval vsechny bezpecnostni a instruktazni napisy, ktere lze bez demontovani Boeingu 747 precist a seznamil se s kompletni posadkou naseho Jumba. My ostatni jsme tak nejak stridave podrimovali az dokud nam klabosivy imigracni urednik v Los Angeles vymenou za prstotisky a instantni fotografii nebouchnul razitkem s americkou orlici do volne stranky pasu. Vyzvednuti auta, ve kterem mame stravit zbytek naseho putovani, pro nas bylo samozrejme dulezitym momentem, ale k nasemu udivu jsme po par podpisech byli jednoduse odmavnuti na parkoviste, at si v nasi rade odjedeme s cim chceme. Po expertni porade mudrcu jsme sahli po tom co melo nejmene najeto, natukali do dovezene GPS krabicky adresu naseho hotelu a hura na surfarskou plaz jizne od centra mesta.

Po prvni noci a zaslouzenem spanku jsme brzy rano vyrazili do okoli nasat atmosferu pacifiku a stravili par chvil pozorovanim surfarske akce z Hungtingtonskeho mola. Neodolali jsme ani moznosti pujcit si par byciklu a uz jsme si to s potutelnym usmevem stradovali pobrezni promenadou. Na obed jsme potkali nasi ceskou spojku (nedaleko zijici Jardovu kamaradku) a pln ocekavani z ni tahali veskere informace typu: jake je nejlepsi lokalni pivo, jak velke davat dysko ci kolik dni vezeni je za projeti krizovatky na oranzovou. Obcerstveni a obohaceni novymi vedomostmi, jsme se pak vypravili smerem ke sveho casu nejoblibenejsi zaocenske lodi Queen Marry. Popravde receno jsme meli vetsi zazitek Jardovo gumovanim silnice pripominajici obri autodrahu (pred tydnem zde skoncila Toyota Grand Prix a tak jsme se nechali malinko unest) a projizdenim udajne tretiho nejvytizenejsiho pristavu na svete. Po pul hodince bloudeni jsme se konecne dostali do planovaneho San Pedra, jenom abychom si uvedomili, ze jsme si nikdo nezapamotaval proc sem vlastne chceme. (Sem patri smajlik pro tupe hlavy :)

Na sobotu jsme si vyjeli do Hollywoodu na prohlidku jednoho z nejvetsich filmovych arealu na svete – Universal studia. Krome samotne prohlidky filmovacich lokaci obohacene vykladem, nas v americke velkoleposti bavil nespocet humornych situaci, sokovych terapii a hektolitry dynosaurich plivancu. Me osobne malinko rozladil Homer Simpson, jez se se mnou odmital vyfotit a daval prednost mym mladsim fanouskovskym kolegum, ale zase se ke me v ”House of Horror” pritulil reznik s motorovkou, siroce se na me usmal zralok z Celisti a s kudlou v ruce se na me sapal Norman Bates z Hichcokova Psycha. Zajimava byla i kombinace ziveho hrani, 3D efektu Imaxu a zabudovane hydrauliky v predstaveni Terminator 4D a divat se dalo i na vystoupeni v arene Vodniho sveta. Na konci jim vsak musel Jarda do mikrofonu po lopate vysvetlit v cem to jeste nedelaj tak uplne jak by meli a konecne jsme se mohli i s nabranym zpozdenim presunout k poslapani par hvezdicek na Hollywood Boulvard. Tam prislo nas zaskocilo dramaticke zmizeni Pokornaka, jez se slovy “Jdu se vychcat.” zmizel v davu turistu, masek Pirata z Karibiku ci Scoobyho Doo a nahanecu s transparenty “Objeti za darmo (Free hug)”. Nastesti se po trictvrte hodky se sirokym usmevem objevil zpatky (nevymocen!!!:) stejne necekane jako zmizel a tak na volani policie a sepisovani protokolu nastesti nedoslo. Hupsli jsme tedy zpatky do auta a jeli do Beverly Hills najit cislo 90210 a skodolibe sdelit Brende a Brendovi, ze maj Wolshovy nohy. Bohuzel az dneska sme si vygooglovali, ze cislo 902 10 znaci Postovni Smerovaci Cislo a nikoliv Cislo Popisne a tak se tu dnes mohu pochlubit nasi tupohlavosti jeste jednou. :)

Skandalem vyletu je zatim doba ve kterou me ostatni clenove vypravy tahaji z pelechu. No urcite uznate sami, ze nedele 6:30 vskutku neni cas ktery by vykonny spac meho kalibru mohl povazovat za dustojny vykon. Vicemene kdyz uz jsme byli vzhuru ( a nedoslo k zadne homocide), potkali jsme jeste jednou Lenku a vydali se s ni obhlidnout jizni pobrezi Kalifornie smerem na San Diego zvane Orange County. Bohuzel pocasi statu, ve kterem udajne nikdy neprsi, nam dokazalo lzivost tohoto rceni a tak jsme k Pokornakove nelibosti museli zaplout do prvni hospudky hned vedle Newportskeho pristavu a preckat vlazny dest s pivem v ruce v blizkosti biliaroveho stolu. Aby se nereklo, ze jsme velikonecni nedeli jenom probincali v jednom baru presunuli jsme se jeste o par mil jizneji do mista zvaneho Laguna Beach a pro kulturni obohaceni vymenili klasickej americkej bar za Lenkou doporucenou hospudku podavajici kybliky musli a kornouty tlustych belgickych hranolek. Jmenovatelem celeho dne byla starost o pokutu za parkovani. Jarda jako svedomity pokladnik nehodlal zaplatit ani o cent navic a tak jsme neustale behali dohazovat do parkovaciho automatu dalsi a dalsi ctvrtaky. Jednou jsme to meli vazne “za par”, kdyz jsme dobihali oficialne vypadajiciho pana s cepici opisujiciho si nasi znacku. Nastesti to bylo tesne pred vyprsenim predplaceneho casu a tak jsme natesenemu strejdovi s brasnickou pokazili den. (Parkovaci dozorci zde dostavaji provizi za kazde opokutovane auto.)