Zdravím domů. Tentokrát to bude jenom v rychlosti, páč jsme se z Orleans přes jižní cancoury států Missouri a Alabama šoupli jenom na floridskou „vidláckou riviéru“ a nerad bych mrhal vaši pozornost informacemi o pečení se na pláži, cachtání se v mexickém zálivu či chrochtání si ve vířivce. A ačkoliv si tyto aktivity stařešiny jak se patří užívali (a dokonce i přišli s návrhem prodloužit si to), zůstali jsme s Jardou neoblomní a po dvou dnech odtroubili postup na sever. Jen pro informaci město ve kterém jsme si dali naši plážovou dovolenou se jmenovalo Panama City a vzhledem k tomu, že jde mezi potápěči o vyhlášenou oblast plnou vraků lodí, mostů či například vojenského vznášedla nenechal jsem si ujít možnost nazout žabí nohy, připnout si na záda sifonovou bombičku a schovat se na půl dne před sluníčkem pod hladinu. Chlapi pak mírně sežehlí velkou žlutou koulí na protest proti kultůře rychlého občerstvení se rozhlodli uvařit z místních surovin pravý „český“ guláš (a jak se jim poved) a díky shodě televizních náhod se nám pak povedlo i skouknout a podpořit naše hokejisty ve výprasku amíků.

Emeraldovému pobřeží Floridy se občas říká vidlácká riviéra kvůli své blízkosti ke statům amerického jihu (tzv. Redneck states – červené krky od sluníčka, jak pořád pracují na poli – vzpomínáte na kapelu Red-nex? :) a my jsme po něm ještě přejeli do jedné z největších krasových oblastí na americkém kontinentu = Wakula Spirngs. Na řadu přišla koupačka s aligátorama zatímco dědkové hlídali věci na břehu (srabi!) a pak jsme si půjčili lodičku pojmenovanou „Dřevěná kachna“. S paní Pampalínovou jako kormidelníkem a průvodcem v jedné osobě jsme se nechali svést po řece a informovat se o zajímavostech zdejšího ekosystému. V místech, kde se natáčel původní Tarzan, jsme potkali želví rodinku (slušně nám mávaly na pozdrav), nakoukli do čapího hnízda (mladý se dožadovali svačinky) či přezkoumali zda onen Ali Mustafa Gátor ležící u břehu neni gumovej (nebyl). Pak jsme ještě stačili pohoršit jednu spoluobčanku černé plěti. Postařší žena a pravděpodobně její pěti letý vnuk byli na 50 metrů a 2 sekundy vystaveni pronikavému světlu emitovaném našemi bílými zadky, když jsme se u auta převlíkali do suchýho. Chudákovi potomkovi s výrazem zděšení babička vrazila dlaň přes oči, málem mu ukroutila krk a u toho nás častovala nevybíravými výrazy. Napůl s pocitem viny, ale spíše bobaveni jsme naskákali do „Jardova“ Dodžíka a alou pryč než nás ctihodné křesťanky z Wakuly umlátí biblema.

Další poznámkou do našeho cestovatelského deníčku byl průjezd Kouřových hor (Smoky mountains). Ačkoliv se na nás počasí už začína kabrnit, silnice linoucí se po Modrých hřebenech „Blue ridge parkway“ nás přecijenom odměnila několika atraktivnímy pohledy a nastínila, proč tento park navštíví ročně „celá česká republika“ (pres 10 milionů lidí). Rozloučím se dnes s Vámi malou ukázkou žargónu, jímž jsem tady s tím našim cirkusem načichl: Cestou od mexického zálivu nahoru míjíme „kamčáky“ (kamióny) ubývají „parchanti“ (krycí jméno pro Fahrenheity), „bestíci“ (hotýlek řetězce Best Western) jsou na každým rohu a „kanalizace“ (navigace) už hlásí cílovej New York pod tisíc mil. No nic no, tak už se nám to krátí lidičky... Mějte se fajn! ;)