„Tak už jdeme do finále a poslední tóny zní, ... “ Znělka kdysi populárního pořadu Možná přijde i kouzelník už nám hraje v uších a na palubě cross-atlantického letu BA114 ve výšce 10ti kilmetrů kdesi nad Grónskem začínám smolit poslední střepinu do naší výletnické mozaiky. Začnu drobnou výtkou k počasí, které si s námi ke konci trošku pohrálo a jak budem vzpomínat na Kalifornii zalitou zlatavým světlem, východní pobřeží v nás zanechá asi zlvhlejší dojmy. Už od Atlanty a Smoky mountains byla vlhkost ve vzduchu, ale pořádný kýble s vodou na nás začly padat až v takzvaném Capital region – Virginii a večerní příjezd do Washingtonu už měl vyloženě apokaliptické dimenze. Hromy, blesky a přívaláky naštěstí ustali alespoň následující ráno a tak jsme alespoň stačili oběhnout turistické minimum hlavního města pojmenovaném po prvním americkém presidentovi. Bohužel zrcadlící bazínek mezi Lincolnovým památníkem a Washingtonovým monumentem byl zrovna v rekonstrukci a tak vystřihnout si klasickou pohlednicovku se nám nepodařilo, ale zase se nám povedlo trefit se do dne uctívajícího památku policistů padlých při výkonu služby. Slavný Bílý dům je z bezpečnostních důvodů k zahlídnutí pouze přes park, ale v té době už kulminovala hokejová přestřelka s Ruskem o bronzovou medajli a tak jsme si spravili chuť sledováním textového přenosu: „zdali dajli nebo nedajli nám tu bronzo-medajly“. A jak asi víte, dali! (Jágrovi a spol palec nahoru.)

Přejezd do NYC byl dalším zmoklým příběhem se štastným koncem. Hotýlek v Little Italy (kde podle posledního sčítání lidu nežije jediný Ital) ve spodní části Manhattanu (ostrov původně odkoupen od indiánů za 24 dolarů) jsme bez problémů našli, vykydali jsme Dodžíka a jelikož Jarda jako správný pokladník našel v nádrži ještě 2 galony benzínu pustili jsme si Sinatrův New York a udělali jsme si takový malý Manhattanský kolečko. Pátá avenue, Empire state building, Central park a pak přes Time square zpátky po Broadway (údajně jedna z nejdelších ulic na světě - 241km) a po 11 a pul tisících kilometrech nastal čas říct našemu přibližovátku Bye bye. Menší hispánský floutek v kšiltovce Dodžíka obešel, vrazil nám do ruky účtenku a zmizel s ním v autovýtahu. „Budiž ti garáž lehká, náš čtyřkolý příteli.“ Samotným couráním se po městě, nakupováním „I srdíčko NY“ a hledáním záchodů vás nudit nehodlám. Jestli jste dočetli až sem tak si beztak zasloužíte lízátko, medajli a církevní svatořečení. Nic z toho v záloze nemam, ale zmíníte-li přede mnou tajné heslo „Albuquerque“ [albrkerkí] koupim vám pivko a zazpíváme si spolu Elvisovo: „Pivááák Las Vegas, Pivááák, Pivááááák, Las Vegas!“, berete?

A když už jsme u toho zpívání vrátím se zpátky ke kouzelníkovi a „Tak my už jdeme do finale a za přízeň vážně dík, zas přijdem a možná i kouzelník. S naší partou, rozehranou, na shledanou…“