Noci v Novém Mexiku jsou horké a tak větrák puštěný přes noc zařídil, že jsme se do sobotního rána probudili rovnou učesaní. Procitli jsme v Santa Fe a ne v Memphisu a tak místo našich elvisovských patek by asi byl vhodnější účes nějakého indiánského bojovníka (napadá mě Cherokee), ale abychom si udělali lepší orientaci mezi jednotlivými kmeny, měli jsme na programu prohlídku historického puebla. Bohužel kromě stylově zrenovovaných budov plných krámků s řozličným uměleckým sortimentem, klenotnictvím Cartier a Starbucks nás zde mnoho nečekalo. Alespoň jsme tedy směnili pár dolarů za indiánské artefakty, jež upoutali naši pozornost, dali si uprostřed náměstíčka zmrzku a s městem evokujíc slávu zašlých časů jsme se s rozpaky rozloučili.

S naladěným rádiem na Kojot FM jsme si to na našich 283ti kobylkách valili po Route 66 vyprahlou prérií na východ, až nám z toho vyhládlo a dostali jsme chuť na pořádnej stejk. Jedno z míst, kde ví jak tento zdroj kvalitních bílkovin vyrobit je bezesporu Texas a konkretní restaurační zařízení, jež se chvástá kvalitní dodávkou protejnu všem hladovým cestujícím na legendární „Matce cest“, je už po 5O let senzační Big Texan. O tomto opulentním stejkhausu se už mnoho napsalo a proslulý je hlavně svojí nepřehlédnutelnou kampaní vyzývající šampióny v konzumování hovězího přijet se poprat se 72 uncovou (2kg) flákotku s přílohou a pokud se jim nasoukání do obličeje podaří do hodinky beze zbytku dokonat, mají celou baštu zadarmíka. My samozřejmě takoví přeborníci nejsme, ale po skromně objednaných 24 uncí (660 gramíků) se nám na talíři taky zaprášilo. Navíc jeden nejmenovaný člen výpravy (Jarda) se pro jemné doladění sytosti ještě doštouch dvouma bochánkama a když jsme ho zvedali ze židle ještě pošilhával po třetím. Taťka si kromě stylového prostředí a dobrého masíčka užil i tuplák evropského Heinekena (on tu totiž na americkém Budweisseru vyloženě trpí) a bonusem pak bylo postarší country duo, jež nám za naší odvážné podpory vystříhlo Hašlerovu Škodu lásky až si kaubojové a kaubojnice od okolních stolů mohli krky ukroutit. Ten den jsme kromě bifteků uřízli i spoustu kilometrů z naší cesty na východní pobřeží a tak po Pokorňákově udatném výkonu za volantem jsme mohli ustájit náš hřebčín v oklahomském Sobím městě (Elk City) a vyspat se na následující etapu.

Následující den převzal stádo Pípa a svezl nás do Oklahomy City, kde jsme si 3 kilometry před sjezdem na Dallas hodili čtvrťákem, který měl rozhodnout, jestli máme pokračovat na Memphis anebo překročit řeku Missisipy na její deltě v New Orleans. V pomyslné řežbě hudebních velikánů umlátila trumpeta Luise Armstronga Elvise Presleyho i přes jeho kotletové chrániče hlavy a tak jsme si to z ničeho nic najednou upalovali dolů na jih. V angličtině pro tento způsob spontálního cestování mají hezký výraz: „Free riding“ a tak jsme si pustili vypalovačku Born to be Wild, vystrčili hlavy z okýnek a hráli si na Dennise Hoppera s Mikym Rurkem v Beztarostný jízdě. U DžejÁra v Dallasu jsme se pak chvili motali po obří autodráze jako klacek pod jezem, ale nakonec nás naše potem orosená navigace vyhrabala a nic už nebránilo našemu vstupu do historií, Jazzem a dobrým jídlem napěchované Luisiany.

New Orleans nás naprosto uchvátilo. Co vám budu vyprávět. Pro milovníky teplého podnebí, plodů moře a hudby si lze jen stěží představit příjemnější místečko. Elegantní španělská architektura z koloniálních časů, replika historického parníku jak vystřižená z Dobrodružství Toma Seyera a pošuk na každým rohu jenom dotváří nezaměnitelnou atmosféru města, jež se v roce 2005 kvůli nechvalně známé blbce jménem Katrína dostalo na přední stránky všech světových tiskovin. Plná třetina obyvatelstva se od té doby do města už nikdy nevrátila, ale působí to tak, že ti co tu dnes žijí i přes ne příliš příznivou ekonomickou situaci dokážou život vychutnávat plnými doušky. Nejlíp to asi vystihl Pokorňák se svým „Hudba, tanec, klobása!“ a v místním stylu jsme to pojali i my. Nikde jinde jsem neviděl Jardu tancovat s valchou připevněnou na hrudi, Pepču kroutit se do rytmu pekelného twistu či Pokorňáka plynně konverzovat ve francouzštině. Já jsem samozřejmě taky nezůstal imunní vůči podbízivým tónům linoucím se ze všech těch živých hudebních produkcí, jemž jsme ten večer byli vystaveni (a že jich bylo) či vůči neustále mizící tequile v mých jahodových daikiry. Jedinej kdo naše křepčení nakonec odnesl byl náš pan Lednička, do kterého těsně nad ránem spadl Lungren z postele a jehož polystyrénová komstrukce neměla proti Pokorňákově váze těla sebemenší šanci (budiž vám nebe lehké pane Ledničko). Ale bez ohledu na tyto ztráty si bez váhání troufám řict, že si odsud vezem nejlepčejšejší kulturně-bumbo-socio-tanyno-humoristický zážitek z našeho pan-amerického vandrování. Do kytek s Vegas, Viva New Orleans!