Naše další cesty mířily do Cochi, přístavní město na jihozápadě země ve státě Kerala. O Kochi jsme si přečetli, že "...pokud je Čína místem, kde se dají peníze vydělat, pak je Cochi místem, kde by se měly utratit." Bylo těžké si od tohoto města neslibovat hodně...

Ale už příjezd naznačoval, že by se věci mohly mít trochu jinak. :) Cesta taxíkem z letiště trvala místo slibované půlhodinky dlouhou hodinu a půl. Obličeje jsme měli jak kominíci po šichtě, z toho jak jsme ve 30ti stupňovém horku vystrkovali hlavy z neklimatizovaného taxíku. Hotelový pokoj smrděl jak veřejné záchodky (Indové mají z nějakého důvodu oblibu ve štiplavých dezinfekčních kostkách, které nastraží na vícero blíže nespecifikovaných místech a tím považujou koupelnu za vygruntovanou) a místo slibovaného výhledu na přístav jsme koukali sousedům do obýváku (a naopak). V Mysore jsme si odepírali ryby a mořské plody s vidinou čerstvých, lepších, větších surovin na pobřeží. Hned první restaurace v Cochi nás ale vyvedla z omylu, když nám obsluha po hodině a půl přinesla na stůl "Seafood platter", ze kterého na nás smutně koukaly dosti unavené 2 krevety a pár kroužků kalamár a hromada rybích prstů! Všudypřítomní komáři, smrad a američtí turisti, kterých bylo v centru Cochi více než místních obyvatel atmosféru jen umocnili. Linda navíc cestou z restaurace skoro šlápla na mrtvé štěně a tak bylo rozhodnuto. "Ráj na zemi" jménem Kochin jsme opustili hned z kraje následujícího dne a vyrazili jsme do Munnaru, do hor posetých čajovými plantážemi.

Už začínáme chápat pravidla silničního provozu. Klakson je alfou a omegou každého účastníka a kromě standardního tatá tónu (od tud asi název největší indické automobilky TATA) je velice běžné přijít s originálnější zvukomalbou. Zejména nákladáci a rykši bz nezřídkakdy strčili do kapsy i matějské haligali. Použití je velice široké - od obezřetného upozornění před zatáčkou kam není vidět, přes „sem se nevejdeš, tady už jsem já“, až po „tos posral Kosťo“ provázeno dovysvětlujícím pohledem. Každopádně na troubení je potřeba vždy odpovědět a tak tón klaksonu nezůstane nikdy osamocen. Pravidlem zásadní důležitosti je pak jízda v protisměru. Pokud je silnice v obou směrech volná, je řidič povinnen najet do opačného směru a v případě, že se blíží protijedoucí vozidlo, je žádoucí se mu vyhnout až na poslední chvíli. Taktéž při předjíždění by se mělo postupovat tak, že nejdřív vyjedeme ze svého pruhu, pak odhadneme jestli se tam s: tím rykšou, tou krávou, babčou s pařezem na hlavě či trambusem vejdem, načeš přeřadíme na vyšší rychlostní stupeň, aby akcelerace nepůsobila dojem, že někam chvátáme, samozřejmě ospravedlníme své jednání klaksonem (viz pravidlo číslo 1) a pak už jen čekáme jak se kolem nás ostatní účastníci provozu ovinou. V případě nedodržení těchto základních pravidel se stavá řidič méněceným, v indické společnosti zavrženým a jeho děti se narodí se sloním chobotem.

Cesta do Munnaru trvala 4 hodiny. Po krátkém hledání jsme našli ubytování uprostřed plantáží kousek od centra horského městečka. Nádhera. Zelená snad nemůže být zelenější a čaje, které se tu podávají v bezedných měděných konývkách, čajovější! Zajímavým úkazem je v Indii lepení si svých idolů na přední skla aut a rikshi (jakoby každá jízda už tak nebyla adrenalin, omezený výhled zážitek jen umocní) a je jedno zda je to bollywoodský herec, politik, wrestler nebo náboženský symbol... Zde v horách to není jinak, snad jen s tím rozdílem, že Ganeshu (hindu bůch s hlavou slona) tu vystřídal kříž a nápisy "JESUS" nebo "God is good" přes celé přední sklo. Mezi další poznatky patří, že jakmile teplota spadne pod 20 stupňů místní vyndavaj péřovky, nasazují čepice a vegetariánství jde stranou (dokonce i posvátnou krávu hází na talíř - vedle tradičního kuřete se tak na menu pravidelně objevuje "beef" verze každého pokrmu). Dají se tu naměřit úctyhodné teplotní výkyvy - v tuto dobu je zde 2-30 stupňů, s tím že v noci je tu opravdu kosa a přes poledne je lepší se uklidit do stínu. Munnar je malé městečko o 3 restauracích a dvou tourist centrech. Jelikož se tu 99% můžského obyvatelstva živý jako řidič rikshi (ženy sbírají čaj), nebyl problém si tu najít osobního průvodce po okolí na celý den. Výsledkem je hromada zelených fotek a 2 balení "tajné" čajové směsy. Zvedá se vítr, přituhuje. Jestli vichr do rána neodfoukne naši papundeklovou chajdičku, pak máme v plánu zamířit opět do tepla - na jih, do plážového města Alleppey.