Zdravíme domácí prezidentskou volenku a vítáme všechny voliče i nevoliče u další kapitoly našeho hindistánského cestování. Krásné pláže, dobré podnebí a seafood udělali z Varkaly jedno z nejvyhledávanějších turistických letosvisek na indickém pobřeží Arabského moře, ale na náš vkus byla Varkala až příliš turistická. Centrum představovala ulička na okraji útesu „North Cliff“ lemovaná obchůdky a restauracemi (ve kterých sice podávali čerstvé mořské plody na které jsme se už delší dobu těšili, ale jejich úprava až příliš často připomínala Babicu – sépie v kečupu atd, jo taky dole na jihu do všeho cpou kokos. Což je fajn první dva dny, ale třetí už hledáte v krosně bejzbolku...

Náš hotel byl profláknutý ayurvedou a krásnou pláží. Ani strmý přístup k moři neodradil početnou skupinu německých Jessik Fletcherových celé dny přebíhat v naolejovaných županech z procedury na proceduru či na paňáka lopuchu. Babky si lebedily, ale kdo u toho trpěl jsem byl já. Tetky měli asi pocit, že o ně už nikdo ani pohledem nezavadí (což je na pláži, kde jsou 3 lidi samo o sobě dost těžké) a s převlékáním z župánku do plavek si nedělaly těžkou hlavu. Několikrát se mi tedy nechtěně naskytl pohled, který přijít v mladším věku mohl zamávat mojí sexuální orientací – ženy to byly řekněme přírodní (nic proti přírodě, ale křováci patří na jiný kontinent), ale když už si hrajeme na civilizaci, tak žiletka v ní rozhodně má své místo.

Lindy oko však ještě zahlédlo leták s nabídkou na tetování hennou a tak už druhý den přiběhla pomalovaná jak selská truhla (nebo teď jak nad tím přemýšlím spíš taková ta panenka ze zpívánek) a nutno podotknout šťastná a spokojená. Mně na druhou stranu příjemně potěšilo plátno v jedné restauraci a zápas Chelsea vs Arsenal. Prostě lážo plážo, milá Blážo!

V Inďoure, promiňte Indore jsme již od pohledu na taxikáře v kulichu tušili, že přišel konec chrápání pod větrákem a našal čas vybalit šusťáček. Nicméně od výstupu z letadla (kde byl šéf palubního personálu Mexičan) jsme už bílou tvář nespatřili, což od Varkalské tourist avenue byla velice příjemná změna. On jako rychlý internet, spolehlivá dodávka elektriky a horká sprcha něco do sebe určitě mají, ale s trochou nadázky lze říct, že Varkalu si dokážete s dobrou indickou restaurací, osvařovaným mopedem a kalhotama od pyžama udělat doma u středozemního moře taky. A když už jste v miliardové zemi kvůli cestování a kultůře, tak přoč trávit veškerý čas s pár tisícovkama zápaďáků, že?

No nic, tak hned první večer jsme byli natěšení (i vyhladovělí) na první žůžo dobrodrůžo a tím byl noční food market v ulicích starého města. Údajně široko daleko nejlepší způsob jak ochutnat spoustu různých lokálních dobrot přímo na ulici, na koleni. Byla to ideální příležitost podrobit naši doposud evropsky fungující bioflóru zátěžovému testu. No a o tom, že to bylo večer a ulice byli plné různých podivně vyhllžejícíh individuí, vzhledem k tomu, že tento blog čtou i některé méně otrlé dušičky (zdravíme mamiky), taktně pomlčíme. Důležté je, že mě nikdo neznásilnil a Lindu nikdo neokradl. Potrava vyšla ven bez expresního razítka a žádné trvalé následky ná nás ochutnávání všeho, co nám ten večer přišlo pod ruku, nezanchalo.

Ráno pak Indórský „Stadtrundfahrt machen: Třímetrová socha Ganeshi (nejzapamatovatelnější indický bůch = ten s tou sloní hlavou), viktoránský náměstíčko, čajíček a noviny, návštěva skleněného chrámů (zákaz focení) a kdyby nám absence toaletních zařízení nezkřížila cestu (a nohy), tak bychom toho za dopoledne prolétly ještě víc. Naštěstí nám lokální pobočka Baťi poskytla úlevu. Holt zlaté české ručičky! Mimochodem věru zajímavé je to u indického homo sapiens = samečkové očůrávaj co se dá v jakoukoliv denní dobu a samičky naopak vylučovat nechodí vůbec. Alespoň to vyplývá z námi nashromážděných dat. No já bych to dle zvyklostí taky klidně vopřel o zeď, ale Lin už takhle budí pozornost. Její nahý bílý zadek v boční uličce by tak mohl odsunout indicko-pákistánský konflikt z titulek zítřejších vydání periodik až na druhou stránku.

Mandu je historické městečko pouhé dvě hodiny jižně od Indore. Náš taxikář sice o zakázce věděl dlouhé hodiny dopředu (pravděpodobně jeho jediný džob na ten den), ale ani to mu k našemu pobavení nebránilo dát si na půli cesty půlhodinovou pauzu na oběd. Cestou z odpočívadla se nám naskytl nezapomenutelný pohled na dřímajícího dědu přímo uprostřed čtyřproudé dálnice – a tak alespoň touto zdokumentovanou kuriozitou se nám pan šofér odvděčil. „Booking.com“ (web přes který často skautujeme hotely) v tomto případě hlásil velkou tlustou nulu a tak jsme se po drobném rozkoukání ocitly ve skromné chatrči s absencí záchodového prkýnka, ale s 27mi vypínači (nekecam!).

S relativní jistotou střechy nad hlavou jsme ještě ten den vyrazili na první průzkum náhorní plošiny, na které se Mandu nachází. Kraj posetý hojným množstvím pamětihodností a archeologických nalezišt: pozůstatky afgánské architektury, zpívající pavilión, akvadukt, vojenská pevnost z 15tého století, chrám zasvěcený Šívovi, mešity a hrobky... No co jsme stihli to stálo za to a zítra, no spíš v příštím blogu to proberem podrobněji, jo? Dnes už se mi klíží víčka a v 8 ráno potkáváme pana Lotuse – našeho průvodce. Tak dobrou noc a hezký víkend Vám všem.