Zastávkou ve Phoenixu jsme si rozkrojili děsivě vyhlížejících 20 hodin letu poctivou postýlkou v hotelu a druhý den ráno občerstveni nasedli s Hawaiian airlines do Honolulu. Tam jsme meli par hodin na objížďku Pearl Harbouru, Waikiki a k Lindinému nadšení i návštěvu dvoupatrového nákupáku s japonským jídlem a zbožím všeho druhu, ale pak už hurá na náš cílovej Havajskej ostrov - Kauai.

Ostrov Kauai je nejstarší a nejzelenější z Havajských ostrovů. Kromě všudypřítomné květeny je Kauai proslavený macadamia oříšky a nádherně barevými kohouty, které tu žijí volně a potkáváte je doslova na každém kroku. Geologickou zajimavostí číslo jedna je na ostrově bezesporu "kaňon pacifiku" = 900 metrů hluboký škrábanec, vymletý řekou Waimea během posledních 5 milionů let. Další zajímavostí je, ze na ostrově o průměru 50 km je jižní část poměrně suchá, ale na severu najdeme jedno z nejvlhčích míst na naší planetě. Díky tomu tu obdivujeme všudypřítomnou zářivě zelenou barvu, vlhké deštné pralesy a nesčetné vodopády. A na jeden z nich - 40ti metrovy "Wailua river secret fall" jsme se hned druhý den na kajaku vydali. Bohuzel jsem vyfasoval ňákýho vadnýho parťáka (Linda prej taky), kterej neustále zatáčel doprava, ale postupem času se to drobným kalibrovaním spravilo, a tak jsme po slabé hodince s Lindičkou zabořili špičku naší lodi mezi mangrovmíky a hurá dále do hlubin pralesa po svejch. I když se na nás hned na začátku svalil poctivej tropickej lijavec, teplota pořád kolísala kolem příjemných pětadvaceti. A cesta to byla vskutku veselá. Slalom mezi kořenama přerostlejch prastromů střídala klouzačka po cihlově červeném bahýnku a občas jsme se opláchli broděním v nějakém větším řečišti. Jakmile se ale člověk smířil s tím, že bude vypadat jako prase a nit nezůstane suchá, začal si užívat tu krásu kolem – liány, dusno, a na konci parádní vodopád.

Když se řekne Kauai, turistickým fajnšmejkrům se jako první hned vybaví proslulý Kolalau trek, ale v našem případě na něj nebyl úplně nejlepší čas. Letos na štědrej den z tý stezky evakuovali helikoptérou údajně 62 lidí. Drobné potůčky křížící pěšinku se během chvíle mění na dravé splavy a když vám u překonávání takovéto překážky ujede noha, v mžiku se ocitnete o pár set metrů níže ve skupenství “na cimpr campr”. Ani za jedno by nás doma nejspíš nepochválili, a tak jsme zvolili bezpečnější Awawapuhi trail. Tato procházka sice asi nebyla tak pitoreskní jako její známější příbuzná, ale po 5ti kilometrech se před náma přecijenom rozprostřel nádherný pohled na sopkou tvarované údolí Na Pali. Znaveni jsme si pak vychutnali sušenky Mila z kouzelneho kufriku od nasich budějovických přátel (diiik).

Posledni den v roce jsme měli v plánu tak zvanou "zip line". Jak jinak zakončit rok než průletem korunami vzrostlých stromů, řekli jsme si. A našeho rozhodnutí jsme rozhodně nelitovali. Osm různě dlouhých a vysokých drah napnutého ocelového lana, rozmístěno po svahu nad největším místním rezervoárem nám poskytlo zábavu na bezmála tři hodiny. Začali jsme když už se slunce koulelo k obzoru a skončili s čelovkama za tmy. Linda by se svými 50ti kily zůstala viset někde uprostřed poslední dráhy, jelikož grand finále bylo dlouhé 800 metrů, a tak jsme se na poslední let rozhodli pro tandem. Údajně se zde doosahuje rychlosti kolem 60km za hodinu, ve které jsme z korun stromů vyletěli těsně nad hladinu jezera hulakajíc si vzájemně do ucha. Byl to parádní zážitek, na který budeme jistě dlouho vzpomínat.

Po pár výletech za nejlepšíma místníma restauracema jsme se rozhodli pojmout Silvestrovskou večeři lokálně a kupodivu to na Havaji byla naše nejlepší kulinářská zkušenost. Velikostí porcí v Americe člověk rozhodně nestrádá, ale s kvalitou už to tak slavné není. A to tu přitom nedostatkem prvotřídního materiálu rozhodně netrpí. Dokonce i v běžné sámošce tu na nás z pultů koukají obří kraby, různé čerstvé ryby nebo právě připravené (výborné) sushi. V restauracích ale bohužel prevládá názor, že to, co není obalený ve strouhance, zalitý majonézou anebo sprzněný pálivým cajun přívlastkem by asi nebylo pro americké jazýčky hit. Pro nás to tedy žádná hitovka nebyla.

Jelikož se říká "Jak na Nový rok, tak po celý rok", tak jsme si hned na 1. ledna objednali let helikoptérou. Krajina je tu dost dramatická už ze země (natáčel se tu dokonce Jurský park a bydlí tu Ben Stiller) a tak jsme měli velká očekávání, ale počasí nám bohužel zrovna nepřálo – chvílema pršelo a bylo mlhavo. Každý den holt nemůže být posvícení. Letíme tedy za sluníčkem na Samou!