První den na Lomboku jsme pojali údržbářsky. Zorientovali se v měste Senggigi, směnili oběživo a dohodli aktivity na příštích pár dní. Na odpoledne jsme si pořídili řidiče a projeli se po Lomboku. "Na papíře" nás zaujal klášter Pura Lingsar, který slouží jak muslimům tak vyznavačům hinduismu, ale ani výklad našeho průvodce nevykompenzoval špatný pocit z všudypřítomného bordelu a smradu z něj se linoucího. Ani další dvě zastávky = tkalcovská věsnice a palác v Batu s přilehlým koupalištěm nášeho cestovatelsko-poznávacího ducha neuspokojil, a tak jsme si alespoň spravili chuť mořskými plody grilovanými na šlupkách od kokosů.

V pondělí jsme se vydali na výlet lodí na nedaleké "Gilies". Jde o odlehlé souostroví mezi Lombokem a Bali, známé hlavně mezi milovníky potápění. Ostrovy jsou však od šedesátých let minulého století i v hledáčku vyznavačů "po-ho-dy" a dokonalých pláží. Vzhledem k tomu, že jsou zde zapovězena auta, motorky a dokonce i psi, má toto místo svůj specifický charakter. Mezitím co jsem se potopil do místního "akvária" Lindička se vydala "ochotně" pro jednu kešku. Po dvaceti letech sedla na kolo, v žábách se vyšplhala na nejvyšší horu na ostrově (62 m n m), překonala svojí arachnofobii při prohledávání kořenů stromu, kde měla keška být, ale marně. Bohužel její úsilí vyšlo v niveč. Pak už jen cesta zpět k nám na Lombok a den byl v čudu.

Další den nás čekal surfing. Domluvenej mamlas, kterej nám měl být celodenním průvodcem nás vyzvedl o třičtvrtě hodiny později než měl a celý den se pak nesl v podobném = tydýtovském duchu. Jeho první výmluva byla, že píchl. V autě (které mělo všechna kola stejná) nám pro změnu tvrdil, že vyzvedl auto s prázdnou nádrží. Ale když jsme pak u něj v shopu nakládali surfy a uviděli hranici vychlastaných bitangů (lokální značka piva), bylo nám vše jasné. Nicméně po pár hodinách této komedie, kde nám například popisoval, jak zhulil svého dvouletého syna (kterýho má se svojí Rakouskou přítelkyní), jsme dorazili na parádní pláž - Selong Belanak. Tyrkysová modř zaoblená do půl měsíce osázená několika chatrčema s občerstvením a dalšíma doslova dvěma turisty... Prostě nádhera! :)

Bas, tak se náš člobrda jmenoval, nám na suchu ukázal základní techniku vstávání na prkně a hurá do moře. Podmínky byli ideální, vlny malé až střední a pomalé zkosení čistého písčitého dna zaručovalo bezpečí, ikdyž jsme zrovna naše "nasednutí na vlnu" nenačasovali správně. Občas se nám to ale povedlo a to je pak parádní pocit! Bavilo nás to tak, že namazání 50kou opalovákem jsme se tam s krátkou přestávkou na oběd vydrželi plácat bezmála 4 hodiny. A chuť a energie by ještě byla. Ale slunce nás smažilo přes kritické poledne už až až a tak jsme se jako dva rozumní dospělí jedinci rozhodli toho za včasu nechat. Drcli jsme do našeho jelimana, dohánějícího včerejší kalbu chrápáním na plážovém lehátku. Ten pokejval, řek že jde umejt prkna a jedem. Dali jsme si tedy ještě drink a koukáme jak si tam v dáli dává frajer vlny nahorů a dolů jako by se nechumelilo. Asi tim chlastem chudák zapomněl, kdo tu komu dělá řidiče. Hvízdnul jsem na něj a mohli jsme pokračovat.

Chtěli jsme vidět ještě jednu vyhlášenou pláž pár kilometrů jižněji a tam si skočit pro jednu pikantní kešku s dehberoucím výhledem. Tam už na nás ale malinko dolehlo to celodenní vystavení slunci, a tak jsem uložil ženu pod slunečník a šel se na ostrý útes drápat sám. Po půl hodině jsem i našel to, pro co jsem přišel, ale zaplatil jsem za to zhuntovanýma nohama a jak by řekli naši slovenští bratři "dobre som sa dojebal" odpoledním žárem. Pak už jsme se jenom při západu slunce zastavili u "chrámu s dírou v šutru", což je doslovný překlad Pura Batu Bolong a hurá si lízat rány do naší oázy svítících lampiónů = ubykace. Chtěli jsme si udělat hezký poslední večer, a tak jsme se vydali na otočku do místní vyhlášené restaurace "Square". Jídlo nebylo nic extra a tak jsme zhodnotili, že na Lomboku prostě moc vařit neumí. Zpět v našem hotelu došlo na sčítaní škod po řádění nelítostného živlu, hvězdy v epicentru naší soustavy, "svině jedné ohnivé". Lindička to odnesla "popáleninami třetího stupňe" na zadní části těla, na který ač vyplácala během surfování celý opalovák, teď nestačilo celé balení hojivého poopalováku. U mě to byl pravděpodobně prvotřídní úžech v kombinaci s projímacím učinkem jídla z místní top restaurace. V noci jsem neustále stával jednou to vyhodit vrchem, jednou zas spodem. Každopádně jsme se ráno probudili jako rozbitej a rozbitější a lečíme to doteď. Paní Mámo dávám Vám za pravdu, todle by se nám asi v lednu v Čechách nestalo.