Tak by se mohl jmenovat krátký dokumentární film o dvou milovnících jídla na krátké zastávce v Sydney. A jídlo není zdaleka to jediné, co v této australské metropoli stojí neskutecné peníze. Už na ceste z letište nás prekvapila cena jednosmerné jízdenky na metro, která predcila i naše londýnské zkušenosti. Když jsme si na letišti vymenovali peníze, báli jsme se, že je to moc a že to nestacíme utratit. Ten samý den odpoledne jsme se báli, aby nám to vystacilo do vecera.

Od Anicky s Adamem jsme dostali k Vánocum „bridge climb“ – dvouhodinový výstup na ikonický most spojující severní a jižní breh Sydney. Celý to melo trvat pres dve hodiny a vzhledem k tomu, že v Sydney ted zurí letní paráky malinko jsme se báli, že nás to k tomu železu priškvarí. Nakonec se ale ukázalo, že vetšinu toho casu zabere administrativa, dukladná bezpecnostní prohlídka, abychom na most nepropašovali neco, co by nám mohlo upadnout a dole na 8mi proudé silnici nezpusobilo kolaps.
Prevlíkli nás do obleku ala teletabies, vybavili bezpecnostním opaskem, nasadili vysílacku a mohlo se jít na vec. Samotný výstup fyzicky nijak zvlášt nárocný nebyl, ale pohled dolu skrz „sítovanej plech“ obcas privodil chvilkovou nášlapnou nejistotu. Jinými slovy, clovek šel jak priposranej. :) Po nejaké dobe si však clovek zvykl a tak se mohl zacít soustredit na zajímavý výklad našeho pruvodce. Most byl postaven pred 80ti lety a pri jeho stavbe zemrelo „jenom“ 16 lidí. Železná konstrukce unese svoji váhu a tak ty 4 mohutné betonovo-žulové sloupy jsou jenom „pro okrasu“. Bylo použito 6 miliónu nýtu pricemž 10 000 z nich skoncilo pri nešikovné manipulaci na dne reky. Jeden z delníku prý pád do vody z 50ti metrové výšky prežil. Údajne pri pádu pod sebe pustil kladivo a vyvázl tak jenom s podrážkama vtlacenma do chodidel a s nekolika zlomenýma žebrama. Dostal prý za to tehdy zlatý hodinky a druhý den mel nastoupit zpátky do práce. Inu jiná doba. :)

Architektonicky nám Sydney (až na pár vyjímek) prišlo pomerne nudný a nejak jsme tu nemeli ani štestí na lidi. V kešování jsme také zrovna nebyli úspešný. Dokonce ani mestské specialistce Linde se moc nedarilo a tak jsme se rozhodli, že to pojmeme gastronomicky...

Údajné kulinárské „must do“ = Japonská restaurace Tetsuya nás prekvapila jehnecím, paštikou a dalšími príklady, kde by Japonec asi pozvedl obocí. Nebylo to špatné, ale malinko neco jiného než „co bylo napsáno na krabici“. - Nutili nás jíst príborem, na stole dominovala sul místo sojovky a celý to bylo takový malinko paskvilojidní. Zvažovali jsme zrušení rezervace do sushi restaurace na následující den, protože se nám nechtelo pri zdejších cenách utrácet za neco, o cem jsme nebyli presvedceni, ale naše zvedavost zvítezila a bylo tomu nakonec dobre. Druhý a také poslední vecer jsme si spravili chut ve výborném sushi hauzu Azuma. Skromnejší, ne tak naškrobený a rozhodne autentictejší zážitek za zlomek ceny predešlého vecera. A tak jsme si ješte skocili na koktejl do 36tého patra jdenoho z vežáku s výhledem na prístav a ikonickou budovu opery.

Samozrejme nelze z našeho krátkého pobytu delat o Sydney ci Austrálii konkluzivní závery. Na víc jsme za tu naši krátkou návštevu nevideli žádné koaly, klokany (jen na menu) ani tarantule. Takže co se dá delat, holt se budeme muset na tento kontinent ješte nekdy vrátit.