Z Tokya jsme si to namíříli kolem zasněženého Nagana do Kanazavy. Města proslulém středověkým hradem a přilehlýma zahradama s jezírky, mostíky, mechem, borovicemi a s momentálně kvetoucími sakurami (japonská třešeň).


Linda jako gastro expert vypátrala nejdoporučovanějí restaurační zařízení ve městě, ale k našemu překvapení jsme se uprostřed Japonska ocitli v italské restauraci vlastněné Irem. :) To nám samozřejmě spustilo alarm, ale na druhou stranu jsme si na chvilku mohli o Japonsku popovídat v plynulé angličině a oba majitelé Tony (Ir) a Momo (Japonka) byli moc milý. Jídlo sice za komentář nestojí, ale vodfrk od syrových ryb byl poměrně fajn a ještě se nám naskytl zajímavý náhled na Japonskou společnost z trochu kritičtějšího úhlu. Tony si stěžoval, že na rozdíl od Irska zde nemůže na všechno nadávat a jako pravý Ir svoje deprese tu utápět ostentativně v alkoholu. Momo měla zase spoustu výhrad k japonské cílevědomosti a tlaku, který je vyvíjen na jednotlivce, jakožto potenciálního „mravence“ sloužící společnosti. No a jelikož jsme od devíti byli v restauraci s těmito výřečnými majiteli sami, tak jsme se při naší vášnivé dizkuzi přebíjeli objednáváním rund (chlapi pívo, ženský Bailey’s) a patřičně se tím zpumprdlíkovali.


Ráno po kalbičce jsme do sebe naházeli pár nudlí a hurá dolů do Kyota. Respektive na jeho severní okraj, kde se v zalesněném údolíčku podél řeky Kibune skrývá mezi cedry jeden svatý patník vedle druhého. Oblast se podle řeky i jmenuje a na nás zde čekal náš první nefalšovaný tradičně japonský Ryokan. Historie těchto pocestných pohostinství sahá až do středověku a ačkoliv jsou pod velkým konkrurenčním tlakem levnějších hotelů západního střihu, přežívají dodnes. A nyní si prosfištíme ňáká ta skofíčka: Tatami, Futon, Shoji, Yyukata, Geta a Kaiseki...


Ryokan už tedy známe. Tatami jsou takové bambusové kobercové podložky, které se ve starém Japonsku pokládali vedle sebe jako podlaha. Futon možná znáte. To je prostě madrace na zemi na které se spinká. A Shoji jsou takové ty průhledné šoupací dveře. Aby ste s bimbasem či fifinkou venku neběhali z lázní do svého kutlochu nazí, vyfasujete Yukatu (bavlněné “kimono“) a obujou vás do dřevěných dřeváků jménem Geta. No a součástí celého zážitku je pak 1000 a 1 mistička lahodného jídla = Kaiseki. Vaše 12ti chodové menu (ostatně jako cokoliv jiného) vám přinese fyfíknutá slečna v kimonu, která je vám k dispozici po celou dobu vašeho pobytu.


Mezi nekonečným cpaním si břuchů japonskými delikatesami a chrochtáním si blahem v horké lázni jsme se taky proběhli po okolních kopcích. Obdivovali jeden chrám za druhým a sesbírali pár japonských pokladů (geocaching). Místo má své nesporné kouzlo a v létě je prý hojně navštěvováno obyvateli ne příliš vzdáleného Kyota. Kibune slouží jako příjemný úprk z rozpáleného města. Na kolíky zaražené do dna řeky se posadí tatami a večeří se za svitu lampionů přímo pár decimetrů nad šumící vodou je na světě.


Samotné Kyoto jakožto protiklad k Tokiu („staré“ a „nové“ město) se památkami jenom hemží. Několik figuruje přímo na seznamu světového dedictví Unesco a to se odráží i na turistických statistikách. Po několika ikonách typu Fushimi Inari či Stříbrný pavilón se nám jednotlivé chrámy začli slívat v jednu nekonečnou matru: „chrám, chrám, svatyně, chrám“. Večerní „Geisha distrikt“ nás množstvím přemotivovaných fotografů honící každou zmalovanou paní v kimonu alespoň zdánlivě se podobající Geishe nás poněkud odradila a tak asi nejsilnější zážitek pro nás byl nazvěme to „mírně znepokojivý oběd“.


Kdo ze čtenářů alespoň jednou viděl moji drahou„sněhurku, křehulku“ hladovou asi pochopí v jakém enormním nebezpečí se v tu chvíli její okolí nachází. A to byli i okolnosti, za kterých jsme zvolili naší obědovou zastávku. Pivot restaurace tvořil několikametrový kachličkovaný bazén a v něm se promenádovali ryby rozličných tvarů a velikostí. Obědnali jsme si jedno ze sushi set menu a mě se ulevilo, že tentokrát mi Linda hlavu neukousne. Po shlédntí naší objednávky sáhl kuchař po podběráku a vylovil jednu cca 15ti centimetrovou obět, jež měla posloužit jako náš oběd. V době kdy pán v bílé zástěře rybičku filetoval se nám zdálo, že ještě chudinka jeví známky života. Ale až po té co kostřička s hlavičkou (propáchnutá tak aby tlama směřovala vzhůru) přistála před námi, bylo vše jasno. „Ta ryba se ještě hejbe! “ Vyjekla Lin a dala si ruku pred pusu jako, kdyby se něco dralo ven. :) A měla pravdu. Rybí hlava zkutečně ještě dýchala. Surealistický to pohled! Pulsovitě se otvírající tlamička, žábry se rozšižují a zužují. Pak následuje kostřička jak vystřižená z komixu a podívaná končí rytmicky se do stran kývající zadní ploutví. Rafinovaný talíř je seskládán tak, že sashimi (filetíky) z tohoto rybího nebožtíka (nebo ještě božtíka?) se povalují jen centimetr od svého čerstvě pozbytého skeletu. Linda se s vyděšeným výrazem uklidňuje pohledem do zahrady a já se při každém soustu omlouvam té zírající, ted už s dechem zpomalující hlavě s vytřeštěnýma kukadlama. Že by sushi mělo být čerstvé to je nám známo, ale po tomhle zážitku už asi „odsamsaď pocamsaď“. :)